vnitřní hodnoty.

3. dubna 2014 v 22:13 | confused thoughtful |  asi jako deník
Už několik hodin tady hřmí a tak tady pořád čekám na bouřku a pořád tak jakože.. nic. Bouřky jsou fajn.. Asi jen jarní hřmění. :-(

Na angličtině jsem se dneska musela opravdu zamyslet (ne, že by to tam nebylo mojí obvyklou činností.. asi jsem vlastně pořád jen, eh, zasněná).. Kdo je člověkem, kterého si pro něco ceníte? Mh. Kdo asi. Kdo asi.. žejo. Samozřejmě.. ale o tom se nedá jen tak jako mluvit se spolužáky.
Tak jsem po dlouhém přemýšlení řekla, že Haruki Murakami. (On je prostě láskou mýho života.. fakt.) Jeho myšlenky, tak čistý, jasný, vlastně krásný.. a tak bolestný, jako by v "každodenním" životě svých postav obsáhl všechnu bolest světa, všechen zmatek a strach a neporozumění a míjení.. hledání, toužení, nepochopení.. a jako bychom se sami stávali jeho postavami....
Řekla jsem taky náš pan profesor na biologii. Je fakt vnímavý.. moc empatický.. a pro mne udělal opravdu hodně. Když jsem to potřebovala, když jsem ho potřebovala.. - myslím, že mi vlastně pomohl nejvíc, jak mohl. Od něj mám třeba kontakt na psycholožku.

A - zítra píšu (náhradní) čtvrtletní biologii. Pomóc.
Distorze, luxace, pankreozimi, systola, parasympatikus. To bude hustý.
Doufám, že to zvládnu. Snad jo.


Po obědě (jsem končila dřív dneska, alespoň jsem se mohla až do večera učit tu biologii) jsem se s ním potkala, teda, vlastně už jsem ho "potkala" v jídelně (zahlédla jsem ho okolo mě několikrát procházet, ale koukala jsem do těch evaluačních papírů, které teď mimochodem působí fakt drsně, jako, že s nimi i jim.. mám na nich flek od včerejší červené řepy z oběda.. a vůbec už nesou jisté lehké známky opotřebenosti a tak), ale když jsem ho slyšela za sebou na chodbě, otočila jsem se na něj a pozdravila ho.. šel ze schodů, usmál se na mě, myslím, že jsem se musela zatvářit fakt ztrápeně a zmučeně, zeptal se mě, co se děje a šel ke mně.. takovým laskavým, vlídným krokem.. a ještě u toho vypadal, že mě jde obejmout, na malou chvilku jsem měla ten pocit, měl trošku rozpřažené paže (a já se v duchu tak jako zatetelila, že mě jde někdo obejmout) a pak si ke mně tak stoupnul bokem a trochu se mě dotýkal na paži, bylo to takové.. mateřské, něžné gesto.. Tak jsem mu řekla, že se hrozně bojim, viděl v mých rukou ty papíry, vypadal, že to úplně nečekal, zasmál se a zase šel pryč.. a jak šel chodbou, ještě se smál a povídal si se mnou (já tam zůstala stát), řekl, že to zvládnu.. a že se bude snažit, což mělo znamenat něco jako že se pokusí, aby se to dalo napsat (a napsala jsem to, i když teď mám strach).. tak jsem mu řekla, že moc děkuju.. a on řekl ještě jednou "To dáte," vlastně mě tím hrozně podpořil a uklidnil..
Jako by snad měl pravdu, úplně po těch hodinách učení cítím, jak mám v hlavě sys-téém, všechny ty pojmy a významy.. jen, abych to zvládla.

(Jéé. Prší. Jéééééé. Hurá. ! !!!!!)

Untitled | via Tumblr

No, a myslím na h., myslím, že půvabnější už být nemůže,
neznám (vnitřně) čistějšího (a tak vůbec, obecně..) a něžnějšího člověka.. lovely. Stýská se mi a nevím, jak přežiju víkend. (Na druhou stranu, v tuhle chvíli myslím fakt potřebuju prázdniny - polovinu víkendu budu spát a druhou se učit, oh, what an interesting plan!)
Může objetí milovaného člověka léčit? .. Z bolesti na duši, ze smutku.. ze stýskání?

A třeba si v našich vnitřních světech najdeme malou chvíli pro něhu, úsměv, objetí. Porozumění.
Byť třeba každý to své " něco " hledáme sám (pochopení, blízkost, náruč).. a zůstáváme sami, ve své myšlence (a se svojí myšlenkou).. právě tohle se nás pak týká, bez výjímky.
(Zní to "jen" jako prázdná slova zmatené a vyčerpané studentky? Tak nějak mi to vlastně skoro připadá.)

Oh, good night.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama