útržky

28. dubna 2014 v 22:23 | confused thoughtful |  asi jako deník
- Árstidír včera byli naprosto úžasní! Nádherné, melancholicky teskné písně, úplně protkané severskou mystikou.. cítila jsem se v tu chvíli tak trochu na Islandu, hrozně jsem tam chtěla být, trochu jsem tam byla..
- Poprvé v životě jsem viděla naživo Islanďany (ne, že bych tedy někdy nějaké viděla - třeba naneživo). Zkrátka "WOW"... nezapomenutelné. Věřili byste, že někdo může mít blonďaté i obočí? Kromě světlých vlasů..
- Nečekala bych, že to někdy řeknu.. a fakt mě to překvapilo - ale. Jsou to fakt krásní muži. Takoví.. mužní, prostě. Takoví severští, ale citliví, jemní.. vnímající a prožívající. Krásné hlasy, úžasná hra na nástroje (z houslisty jsem nemohla.. sundal si boty a hrál bosky s nohama na takovým koberečku, fakt byl skvělej..) - a žádný namistrovaný pitomý hvězdičkovský pózy. Jako by něco takovýho měli zapotřebí, žejo. Nenucení, přirození, zábavní. Yes.
- Naprostý islandský souznění.. a poblouznění severem v první řadě. Nechápu, jak se mi mohlo podařit se dostat hned pod pódium (možná jsem vypadala jako taková ta šílená mladá fanynka, hehe.. HM) - i když, kdo umí, umí, žejo - ale mohla jsem si tančit a pořád všechny pozorovat a být okouzlená. Musím ale říct, že mě trochu znervózňovalo, když i muži pozorovali mě.. a to jakože ne nečasto. Bylo to.. zvláštní.
- Feeling like a big rocker. Košile, kterou jsem na sobě neměla už fakt dlouho.. dlouhý rukáv a barvy - a vůbec, proč ne, žejo. Před začátkem jsem si vypila colu, o "drinking pause" řešila velké mravní dilema - mám si dát alkohol, nebo ne? (Ono se to asi nezdá, ale já jsem v některých ohledech fakt hrozně slušná.) Ono nešlo úplně tak moc o to, jestli by mi to dali nebo nedali (no dobře.... šlo, hodně). Prostě ten.. pocit. I když jo, jsem srab, jakmile by mělo dojít na vytahování občanky, sbalila bych se a vlezla zpátky pod pódium... Na druhou stranu pochybuju, že by někoho přes to množství práce zajímal někdo mladistvý v trochu velký košili natolik, aby po něm chtěl průkaz totožnosti. Skončila jsem s nealkoholickým pivem (a brčkem v něm, pak jsem si tam sosala a usosávala) a připadala jsem si fakt drsná.
- Po koncertu jsem tam stála se svým jakože pivem a dopíjela.. a hele, Árstidír jdou mezi pozůstalé posluchače. Hezkyyy! Hned jsem si upalovala koupit cédéčko (miniverzi, protože jsem myslela, že jsem jaksi run out of money - jaké bylo dnes ráno ve školním bufetu mé překvapení, když jsem v peněžence našla ještě tři stovky - nebo co... ach jo, to by bylo právě jedno "klasické" CD.. no tak příště) a jako že si s nima teda jdu pokecat. Moje improvizovaná anglická konverzace je opravdu vtipná.. moc jsem nemohla mluvit - zčásti proto, že mluvím s Islanďanem (s pěti, he), zčásti proto, že poprvé v životě mluvím z členem hudebního útvaru, jehož hudba mne oslovuje, zčásti proto, že mluvím anglicky, a zčásti tak z principu, protože jim to fakt slušelo a byli hrozně milí a já hrozně mimo a tak. Takže konverzace s nimi byla asi jako

"Have you seen us before?"
"No.." .. (an awkard silence) ".. but it´s a great experience, you are just... great. It was amazing. I love your songs."

Všechny jsem poprosila o podpis.. a o fotku (hoho... mám z toho fakt radost) - někteří byli opravdu tuliví, bylo to takový roztomilý. :) Frontman je na fotce fakt přitulenej.. s tím jsem mluvila asi nejdýl. Bylo to legrační.
On jako: "I like your shirt!"
.. a já, trochu vokno a trochu jako zmatek, mu povidam: "I like it too!"
(Okolostojící lidi: "HAHA!")
On pak něco jako: "..would like to buy it.."
A já: "Yeah.. it´s colorful.. optimistic.. but I love that you all are black, it is just.. cool..."
(Trolol. Upřímně jsem začala pod vlivem takovýchhle trochu roztomilých a trochu - majinko - nezvládnutých rozhovorů přemýšlet o tom, jestli jsem si neměla vzít seminář anglické konverzace.)

A řekl mi, že he likes my style!!! Jsem přemýšlela, jestli mi něco takového někdy někdo vůbec řekl. Kompliment jako hrom.

A nechtějte znát moji příhodu s *plác* s frontmanem, já se za to červenam.

Byli hrozně skromní, vděční.. všichni mi děkovali, vyjádřili potěšení z toho, že jsem si je přišla poslechnout / je chválím / jsem si na ně počkala frontu za dalšími posluchači. :)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

- Zpráva od milovaného člověka.. v noci.. s něhou.. (NĚHA, NĚHA, NĚHA)
- Dneska jsem se po opravdu hódně dlouhé době cítila po vstání naprosto vyspale (ačkoli po necelých pěti hodinách). A ve škole neusínala.
- Konečně pořádná hodina dějepisu. Žádný referáty, žádný zkoušení, všechno to jen hrozně zdržuje a pak máme málo odborného výkladu.. a přitom třídní toho o historii tolik ví. Popsala jsem tři velký stránky a ještě nestíhala psát a byla fakt ráda, že jednou "něco děláme". Kdyby to tak jen bylo častěji.. Na dějepis nám s prominutím vlezla němčinářka (která si na začátku hodiny odemkla třídu, kde už učila její kolegyně, no vtipný) a sháněla se po penále, kterej někde nechala.. jo, bylo mi jí trochu líto, ona je pořád strašně zmatená.. ale dvakrát se na něj zeptala a třídní jako, že ho tam nemá, a podruhý už jí to řekla docela ostře a němčinářka odešla a my jsme nemohly jinak, ale úplně jsme s P. tiše vyprskly... byla to prostě komika té situace. (A co víc, po hodině tam přišla zas a pořád hledala penál. Musely jsme rychle pryč..)

- Mám třídu plnou neempatických a asociálních idotů. Fakt jsou kolegiální, jen co je pravda. Utopický představy o nedejbože nějakým "táhnutím za jeden provaz" nebo snad dokonce alespoň jejich morální podpoře... Nesnáším, když se někdo tváří, jako že něco, a když dojde na krájení másla, tak se na vás vykašle. Ne, že bych to u nich snad nemohla čekat.. jen možná pořád věřím v dobro lidí, v mým naivním světě jsou na sebe všichni hodný a pomáhaj si.. aneb vítejte u nás ve třídě. Jedna nejmenovaná mě teď tak strašně štve, že bych jí úplně asi něco, když na to přijde. Normálně jsem myslela, že jí vyrazim zuby.
Prostě jde o to, že máme všichni problém s tempem němčiny, že děláme pořád to samý, nikam se moc nesunem a němčinářka na nás mluví česky.. vadí to (téměř) všem - ale nikdo s tím nic nechce.. ne nechce, není schopnej.. dělat. Ale přece si to tam nechodim odsedět, žejo. Výstupní úroveň MINIMÁLNĚ B1 mi má přece sakra dát učitel!
Tak já teda dneska na hodině, když se zase měl zkoušet popis - obrázku - že se teda jako omlouvám, ale že mi připadá, že věnujeme tomu zkoušení příliš času.. chtěla jsem jí tím jen naznačit, že jsme pomalí a nic se neděje.. mluvila jsem ale fakt slušně a myslím, že klidně.. Samozřejmě, že se na mě moje milá třída vysrala - nejmenovaná mě štve úplně nejvíc, je to největší.. eh, mazánek a pořád se na němčinářku usmívá a když je z jejího doslechu, tak si stěžuje, no a když by třeba mohla jako něco, protože má žejo docela vliv (a je nám vzorným příkladem... no určitě, určitě), tak teda ne, mě se to netýká, já tu radši nejsem.
No, takže jsem se zbytek hodiny cítila jako idiot, kterej ubližuje chudákovi hodnýmu učiteli.. že jsem asi nějaká příliš rychlá nebo co, a že by pak ostatní strádali, a jako že jsem vůbec vyslovila svůj názor - a ještě slušnou formou (btw je to ve školním řádě.. že student má právo na svůj názor, řekne-li tu věc společensky přijatelně)... Několikrát mi pak předhodila, že "Kačka mě asi zabije, ale znovu vám zadávám domácí úkol.. ještě jednou popis obrázku.. tak do pátku.."
No.... hrůza.
- Po škole s P. cesta tramvají do antikvariátu pro učebnici dějepisu, kterou neměli - smály jsme se.. dost. Mezitím začalo bouřit, k antikvariátu jsme nějak dorazily, ale cesta zpátky byla akční bondovská adventure v plné parádě na Karlově náměstí s mokrými vlasy, dramatickými zastaveními pod nejbližšími střechami, záchvaty smíchu a hledáním metra.

- Pocit.. kdy vám napíše nejmilovanější člověk, nejbližší.. nejdražší.. a to prostě proto, že si dělá starosti, jestli jste v pořádku.. Bylo to tak strašně.. krásný.. něžný.. Moc se mi stýská, hrozně.. dneska jsem na h. moc myslela.. a pak mi napíše.. a nějak... vyplyne, že nejsem jediná, komu se stýská.. Hrozně bych ji chtěla vidět, slyšet, popovídat si s ní.. tak moc ráda bych ji objala, moc mi chybí..
Tak moc jsem jí chtěla dát najevo, co pro mě znamená.. cítila jsem fakt hlubokou oddanost a lásku.. moc se mne její starost dotkla.. ale nějak jsem nemohla najít slova.. připadalo mi to příliš neuchopitelné na to, aby se to dalo popsat.. Řekněte někomu, co k němu cítíte, když prožíváte vnitřní něhu na pomezí radosti a smutku... Zkuste vyjádřit, jak moc si přejete chytit ho za ruku a říct " děkuju ", obejmout ho, sedět mu u nohou a přitulit se k němu, naslouchat jeho duši a cítit jeho blízkost... Zkuste vyjádřit, jak moc ho milujete..

obejmout se v myšlenkách
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama