rozhodování...

10. dubna 2014 v 21:51 | confused thoughtful |  asi jako deník
Věřím, že tím, čím jsme, nás dělají naše rozhodnutí - především ta. Koneckonců to říká i Brumbál.. že o tom, jací jsme, nerozhodují naše schopnosti, ale naše volby.
Někdy jsou ta rozhodnutí moc, MOC těžká. A vlastně je obtížné později říct, jestli jsou "správná" nebo prostě "ne úplně správná", protože to kolikrát často ani po čase nezjistíme.

Říkám si, že někdy některé dny, které jsou pro nás tak důležité, pro někoho znamenají jen opravdu málo - vlastně takové skoro zanedbatelné nic.. Je to zvláštní. Jak pro někoho je možná nějaký den úplně nepodstatný - a pro někoho tak důležitý, tak zásadní, snad dokonce ten, který mu rozdělí život (nezní to moc dramaticky?) na "to před ním" a "to po něm".

Mně teda, upřímně, nikdy nic nepřipadalo těžšího.. než právě to jedno rozhodnutí. Ale možná právě zásadní rozhodnutí nemají být snadná.. spíš naopak, s množstvím vlastních vnitřních argumentů pro ně - i proti nim.


Ale.. udělala jsem to. Něco pro mě strašně důležitýho. Moc jsem se bála, pořád jsem cítila trochu nejistotu.. ale zároveň jsem tak nějak v hloubi duše věděla, že to dopadne tak, jak to má být, bylo to takový silný odhodlání smíšený s hlubokou vnitřní jistotou, že.. že to tak není špatně. Že to dám.
No, teď můžu říct - "dala jsem to", řídila se svým rozhodnutím.
Jsou to dva roky (...jsem tak dementně posedlá daty...) a mně to připadá, bože, tak neuvěřitelný.. - pořád tomu asi úplně nevěřím.. Asi se mi to zdá tak nějak příliš hezký, příliš.. nereálný.. V ten den jsem cítila úlevu, jako předtím snad ještě nikdy. A vděk, tak hroznej vděk. A úplně neuvěřitelný porozumění.. Byla jsem šťastná.
Přemýšlela jsem, jak moc se ten den vlastně lišil od dnešního.. asi je to zvláštní, ale nepamatuju si třeba počasí - jak v tu chvíli bylo. Myslím, že nějak pod mrakem, možná trošku svítilo sluníčko.. fakt nevim. Utkvěl mi jen oběd v jídelně a ruce třesoucí se tak, že jsem do sebe vpravila jen pár vidliček a pak jsem snahu se najíst definitivně vzdala.

Kdybych měla na výběr, kdybych se znovu mohla rozhodnout - a měla možnost to udělat ještě jednou.. udělala bych to. Definitely.

give me love

Mám pocit, že se docela dobře ničim, spala jsem tři hodiny (tři a půl, ale koho to zajímá).. jsem naprosto nepoužitelná. Zalezla jsem spát v jednu, ale usnula ve dvě.. přemýšlela, připadalo mi, že mám hlavu úplně přesycenou myšlenkama. A v té divoké změti mě napadala spousta věcí - a co když třeba neusnu, žejo. Nutno podotknout, že mým největším spánkovým problémem je to, že jsem věčně nevyspalá a často strašně unavená. Ale spánkové problémy jsem měla hlavně v dětství, to jsem nemohla usnout fakt hodiny... byla jsem malý, vyděšený dítě. Jestli někdy teď, je to záležitost tak dvaceti minut, často (a většinou) prostě padnu a spim (že to není zrovna dvakrát, možná ani polovičatě, kvalitní spánek, to je už věc druhá). No a jak jsem tak pořád byla vzhůru, říkala jsem si, jaký by to bylo, vůbec nespat. Myslim třeba jednu noc.
Jedna holka z vedlejší třídy mi jednou říkala, že spí fakt málo a že jí to tak vyhovuje. Nechápala jsem. Ale na to, jak jsem byla mrtvá (a jak jsem vypadala) jsem se dnes myslím držela opravdu statečně - na první hodinu jsem přišla včas, napsala si test na sociologii (na kterej jsem se učila cestou do školy...), připadala jsem si vlastně fakt svěže na to, jak blbě mi mělo (mohlo) bejt. Sice jsem si udělala Nescafé pytlíček, ale tak.. žejo. To je drobnost. Fakt jsem byla taková divně zachovalá. Krize přišla odpoledne. Celou dobu jsem strašně studená, teplota 34, 5° (ale já věřím, že ještě míň), což už je trochu málo i na mě, připadám si hrozně utlumená a zároveň úplně zvýšeně vnímavá zároveň.. je to fakt divný, jako bych na něčem jela nebo co. A hrozně se mi chce spát.. ale v tuhle chvíli mám pocit, že neusnu. No a v tomhle stavu jsem se učila fyziku na zítřejší test (hohohóóó). Zvláštní..

Dokážu si třeba představit probdít noc s h. .. a připadalo by mi to moc hezký.
Moc se mi stýská.. hrozně. Hrozně bych se teď chtěla jen přivinout, přitulit, přiňuchnout..
Obejmout se.
Možná jsem v některých ohledech pořád tak strašně naivní. Možná jen doufám, že když k sobě třeba dvě duše mají blízko, jsou vlastně pořád, nějakým způsobem, nějak.. spolu.

A třeba se naše duše potkaj' někde v době mezi tříhodinovým spánkem, v noci, když je všude tma a starosti na chvíli odplujou alespoň z úrovně vědomí.. v době, kdy jen smutný/hloubavý lidi bděj a přemýšlej'.. třeba se pak všichni setkáme v naší osamělosti, protneme svoji samotu tak, že vlastně nikdy nebudeme sami, bude nás spojovat právě tohle.. Třeba opravdu jsem s h. (alespoň) v noci, v myšlenkách.. A mohu se s h. obejmout alespoň takhle, alespoň před spaním, alespoň k h. myšlenkově vyslat, že pro mě moc znamená..
quote | Tumblr

YOU ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 20:09 | Reagovat

S tím rozhodováním máš pravdu. Je to to, co nás dělá tím, kým jsme, to, podle čeho nás soudí ostatní i co určuje naši cestu životem...
A k nespaní- nejlepší jsou dny, kdy nejdeš spát vůbec. Poprvé, co jsem to udělala, jsem druhý den kolem poledne koukala na lidi, jak hýbou pusou, a neslyšela jsem, co říkají. Můj mozek vypouštěl. Opakováním je to jednodušší, posledně už mi to nedělalo problém :-D.
Jinak jsem ale spáč největší, lehnu si a usnu do pěti minut... A vážně ti nespavost nezávidím. Na druhou stranu, v noci přichází inspirace a zajímavé myšlenky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama