poslední dny

10. dubna 2014 v 0:14 | confused thoughtful |  asi jako deník
Mám toho tolik moc co říct, že ani nejdu spát. Radši jsem se pojistila ještě kafíčkem (no, to bude zajímavá noc.. ehe, a vstávání).. Vlastně jsem původně měla psát práci na sociologii - vlastně jsem chtěla. Ale po těch dvou týdnech nepřetržitého učení mám najednou nějak chuť skoro jen zdvihnout prostředníčky a říct "I don´t care. I DON´T CARE." Dostala jsem sama sebe pod moc hezký tlak, zítra jsem chtěla ten průzkum odevzdat, ale jaksi ještě nemám zpracované odpovědi jedné třídy (nehledě na sepsání nějakého závěru, že)... a sice jsem se tomu věnovala značnou část dnešního odpoledne a vlastně až do teď, no, ale prostě to ještě nemám. I když jsem začala psát (a nadepsala úvodní stranu! Hahá!). Blablablablabla..., no prostě to nestíham.
Problém je, že se většinou k věcem donutím - sice na poslední chvíli, ale donutím. A pak jedu. Jenže jsem teď tak unavená, že už je mi to nějak jedno. A zítra strávím celé odpoledne s fyzikou (ne-li i noc), potřebuju dohnat asi tři týdny, kdy jsem neměla nejmenší tušení, co se tam vlastně děje.. v pátek píšeme test. Takže nebude moc času to napsat. Ale já to zvládnu, já to zvládnu. A budu vyrábět grafíky! HOHOHO!
(Po kafi jsem někdy strašně hysterická... pardon, stydim se za sebe.)
Vlastně jsem měla původně v plánu (asi na pět minut) požádat profesorku, jestli mi na to nechá čas ještě přes víkend (jako jediná ze třídy jsem si s tím dala TU PRÁCI a dotazníky nejen, že vytiskla, ale dokonce vyhodnocuju ručně - a možná jich mám taky nejvíc, to fakt nevím)... ale pak jsem si řekla, ne, nas. .. nakakat, nebudu se s tím mořit ještě o víkendu, budu spát. Takže to zkrátka musím nějak dát.

Mám teď tak zvláštní dny...
V neděli jsem se sešla s jednou slečnou ze školy, u níž jsem strašně stála o to se sejít. A bylo to tak.. milé. Moc příjemné, uvolněné, takové.. přirozené. Domluvily jsme se na setkání v kavárně, přiběhla zpožděná, udýchaná.. a po malé rozpačité chvilce mě objala, čímž se takzvaně myslím prolomila voda v pevném skupenství.. A je taková příjemná a sympatická a kulturní.. a vůbec.. moc hezky se mi s ní povídalo. A snad to bylo oboustranné.. Jsem tak ráda, když mohu s někým mluvit o knížkách (a o filmech a výstavách a hudbě a Islandu a vegetariánství a .., .., ..) a jemu to nepřipadá zvláštní a naopak jsou to společná témata.. Vlastně jsem měla pocit hrozného spříznění.. Když jsme si povídaly, cítila jsem se tak nějak, že je všechno v pořádku.. a vnitřně jsem měla pocit, že jsem našla blízkou duši.. Hodně jsme se spolu smály.
Jsem tak ráda, že jsme se sešly! Potkáváme se ve škole a usmíváme se na sebe. :)

On the other hand - mohla bych mluvit o pocitu naprosté marnosti, co se školy týče, protože mám pocit, že je všechno jinak, než by mělo.. ale tak, žejo. Prostě jen z testů, na které se učím, dostávám pětky - a z těch, na které se neučím, pětky nedostávám (divný, co?). Biologii jsem teda se strašným nervem v pátek opravila na trojku (podařilo se, jupí!), zato se mi včera fakt "vyvedla" matika a posloupnosti (vzala jsem si na pomoc tenkou Faber-Castell fixku, tuhle věc na psaní už nedám asi z ruky), čtvrtletní prosim. Test jsem si rovnou vyselektovala na to, co bych mohla vědět, a to, co prostě nevim - tím jsem se ani nezabývala déle jak čtyřicet vteřin. Takže jsem se vlastně zabývala jen polovinou testu (a nakonec s opravdu matematicky nadaným kamarádem zjistila, že mám všechny výsledky úplně jinak než on) a z toho asi nemám dobře ani čtvrtinu. Hahá. Mně to teda samotný bylo divný, počítat procenta z posloupnosti trojčlenkou, no, ale... co už. Třeba ocení originalitu autorčina postupu a dá mi alespoň 5+. Člověk se pak necítí jako úplnej idiot.
Problém je v tom, že jsem si s tím testem ani moc nedělala hlavu.. matiky jsem se vždycky hrozně bála, vždycky, byla z toho úplně rozklepaná.. a včera? Ha, ani jsem se netřepla.. ani jsem si nějak nepřipouštěla, že píšu test, prostě jsem psala a věděla, že to asi spíš nedávam než dávam.. Vlastně mám pocit, že mě ta škola docela kazí, když mě vede k tomuhle postoji.
Poslední dobou se cítím tak trochu demotivovaná cokoli dělat (že, občanko se svým sociologickým průzkumem).


Je pravda, že se teď dějou zvláštní věci, zvláštní je už to, když nám i češtinářka (!) začne říkat věci jako že my "nic nemusíme, ale všechno můžeme" (kontrolovala výpisky z literatury.. já jsem je vzorně měla v krásným novým žlutým puntíčkatým veselým sešitě - abych to tam do konce roku přežila s nima - a všichni to hrozně odflákli.. měla komenty asi jako "No jo, já to nemam.. ale to bych si s tim musel dát práci.. Kdo dneska pracuje, že jo? To vlastně přestává být moderním a kdo náhodou pracuje, je divnej..." - něco v tom smyslu), což nám jinak často říká pan profesor na biologii (a myslím, že ti dva by jinak mohli dojít k myšlenkové a názorové shodě opravdu obtížně.. ale asi neví o tom, že to říká i někdo další kromě jich, třeba jejich kolega češtinář/biolog) a já se s tím plně ztotožňuju, protože má pravdu.
Ale jako by to najednou.. mělo tak nějak svůj smysl a význam, proč se ty věci dějou, proč nám to říkaj', právě teď a právě tohle.. jako by to do sebe začalo všechno zapadat a my jsme měli být na něco připravení..
Na biologii probíráme rozmnožovací soustavu.. co si budeme povídat, jsem tam napůl mimo, většinu času myšlenkama někde odplutá.... ale hrozně oceňuju lidský přístup pana profesora, takový otevřený postoj, nehraje si na velkého mravokárce, neodhaluje (to jakože přehánim a hyperbolizuju, kdybyste to nepochopili) nám žádná tabu, prostě jen úplně běžně povídá, tak jako důvěrně, trošku tajemně, s velkou něhou, moc hezky, neumím si představit nikoho, kdo by nám o sexu(alitě) mohl vyprávět líp a s větší.. nevím, těžko říct, s čím.. vlídností, pokorou, mateřskostí, já fakt nevím.. ale tohle je myslím ten element, který pořád hledám a on nám (mi) ho dává, element lidskosti a přijetí.. prostě je to pro mě důležitý. Nechci znít divně, ale pořád je pro mě trochu zvláštní slyšet někoho mluvit v tomhle smyslu tak otevřeně.. myslím před třídou, před námi, prostě.. vůbec tak mluvit.. a slova jako orgasmus, menstruace, onanování.. no, snad si zvyknu, snad už si zvykám..
A na chemii se paní profesorka od methanolu přes MEŘO dostala k politice a stavu současného světa a trochu se zapovídala - ale já jsem za to moc vděčná. Správně by nám učitelé neměli sdělovat svůj politický názor nebo tak, ale u ní mi to připadá tak.. samozřejmé - myslím jako.. tak moc mi k ní sedí, že cítila potřebu nám trochu promluvit do duše. Shodujeme se na tom, že Zeman je idiot (samozřejmě, že to neřekla takhle...).. Řekla, že si myslí, že bychom měli přemýšlet o tom, co se děje, sledovat politickou situaci.. mluvila o tom, že její generace je asi pořád poznamenaná dobou, v níž vyrůstala, a režimem.. a tak se ta její generace možná pořád trochu bojí být úplně otevřená a proto je ráda, že my se nebojíme říct svůj názor (viz tři řádky výše) a že nám moc fandí... to mi přišlo fakt moc milý. :)
Prostě, pro mě se teď dějou takový zvláštní věci.

Ještě taková hloupůstka.. včera jsem byla ve svém oblíbeném papírnictví nakoupit si nějaká písátka, protože se mi vždycky hrozně rychle vypíšou tornáda.. Tak jsem si koupila rovnou tři, dvě voňavá ^^.. a jedno růžové s protiskluzovým povrchem, ha, hezká věcička, dobře se s tim píše. A jednu fixku. No, tak jsem byla celkem zufrieden.

A...
Připadá mi to teď s mým.. moc blízkým člověkem takový složitý..
Trošku jsem si s h. napsala, protože prostě.. no prostě jsem potřebovala pokusit se něco pojmenovat a vlastně to byl návrh h., oboustranná potřeba si o něčem tímhle způsobem promluvit.. V pátek večer jsem napsala opravdu dlouhej mail. A v sobotu dodatek. A v neděli na mě čekal mail od h. .. říkala jsem si jen, jak je mám ráda, jak přesně vystihují h. (jen tak btw, všimli jste si někdy, že jak píšete, tak se vlastně projevujete jako osobnost? ... mně to pořád připadá fakt strašně objevný) .. nevím, podstatu.. vyjadřování, myšlenky, slyšela jsem h. hlas a tak.. Byly to myslím moc důležité maily a.. myslím, že opravdu hezké. Psané s něhou.. (A k tomu několik zpráv a...)
No, a včera jsem za h. na malou chvíli zašla.. protože jsem si šla pro knížku, kterou jsem h. půjčila (but I was invited).. No.. a bylo to hrozně.. uf. Musim říct, že mě ta intezita vlastních emocí trochu vyvedla z míry, hodně z rovnováhy, celkem solidně vyhodila z konceptu a vlastně mě dost rozhodila. Sedět vedle sebe, kousek od sebe mi připadalo tak.. krásný.. rozbušilo se mi srdce, na malou chvíli jsem nemohla dýchat.. málem jsem už zapomněla, jaké to je, být si takhle blízko nablízku.. a h. obočí, oči, čelo, vlasy, vůně, ruce.. normálně jsem myslela, že se z toho zblázním.. Říkala jsem si, že bych se v tu chvíli nezmohla ani na nejmenší protest.. jakože.. kdyby.. (naive, naive, naive). Říkala jsem si Tohle je člověk, na kterém ti tak moc záleží, žena, kterou máš tak ráda, po které se ti tak stýská.... Ano, řekly jsme si vlastně nějakým způsobem obě, že se nám stýská.
Normálně jsem v tu chvíli cítila takovou zvláštní a nedefinovatelnou malou vnitřní touhu (teď se trochu stydím)... a hlavně hroznou blízkost.. A uvědomila jsem si něco moc důležitýho.. totiž, že psychická blízkost někdy je (a prostě by asi měla být) "enough", alespoň pro ten okamžik, pro tu chvíli, křehčí než zběsilej úder studenýho zmatenýho srdce.. a vlastně jsem to tak nějak cítila. Moc jsem h. chtěla obejmout.. ale když jsem odcházela, necítila jsem lítost nebo bolest nebo něco takovýho, že se tak nestalo. Věděla jsem, že by to (pro teď) asi nebyla.. "dobrá cesta". A tak jsem ji jen tak lehce pohladila po ruce a snažila se ovládnout všechno, co cítím.. a cítila to, jak moc bych s ní.. no prostě chtěla být, nějakým způsobem, chci říct - jak moc bych si přála s ní nějak moc trávit čas.. a co víc, cítila jsem, že správné je asi prostě jen nechat věci plynout a nic nikam neposouvat a netlačit.. jako bych nějak hrozně zmoudřela, nebo co. Já nevim.
.... a možná je láska přesně tohle.. touha a potřeba dát milovanýmu člověku pusu na čelo a povídat si s ním..

damn ❥ | weheartit | Pinterest

Jsem hrozně zmatená.
Ale připadá mi to takový.. svým způsobem krásný.. Jsem smutná.. a občas je bolestný cítit to, co cítím.. ale nějak taky i.. hezký..

Jo a se mi rozflákala sklenička, někdy myslím v neděli. Je to dobrý znamení?

.. Ty vole, zítra nevstanu. Dneska vlastně. OMG. Víkend!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama