pokusy o socializaci na rodinných slezinách...

27. dubna 2014 v 12:39 | confused thoughtful |  asi jako deník
Je to stále stejný scénář - strašně moc lidí; hluk, že pomalu neslyšíte ani člověka, s nímž si povídáte, sedícího vedle vás (natož pak své vlastní slovo). Pořád ty samé otázky (proč vlastně nejíš maso?) a témata (půjdeš na vysokou? Už víš, co bys chtěla studovat?). Rodinné sešlosti jsem vždycky hrozně nesnášela a pro nespolečenského člověka, jako jsem já, jsou jen nutností, kterou je potřeba v tichosti přetrpět...
Včera to ale vlastně bylo docela fajn.

Slavili jsme tetiny padesátiny.
Hrozně jsem se těšila na tetu - a její rodinu (ačkoli se v některých ohledech míjíme, mám je fakt ráda). Teta je pro mne hrozně důležitá.. Bylo nás tam čtrnáct (a dvě děti a jeden pes, ale nevím, jestli se to taky počítá)..
Po socializačním šoku, kdy naše čtyřčlenná delegace (já, táta, jeho přítelkyně a děda) napochodovala k tetě domu, a vítání, zdravení a volíbávání s každou novou tváří (až na ty děti, he), jsem měla pro mne nejobtížnější část slezin za sebou. Asi ze všeho nejvíc mi vždycky hrozně vadilo právě to pusinkování všech.. včera ale ne. A celá company byla taková milá a vstřícná. Sice jsou to lidi, které vidím jednou za rok právě na těch oslavách.. ale jsou fajn, tak proč ne, žejo.
Pak jsem šla přát tetě. A bylo pro mě moc důležitý jít za ní s taštičkou (a Murakamim v ní, hááá), kterou jsem jí koupila, a dát jí ty knížky - a vůbec být tam s ní a u ní a tak. Vypadala moc potěšeně, že jsem jí fakt udělala radost... to mě moc těší.
Pak jsem šla přát tátovi.. měla jsem takové lehce adventurous dopoledne - strávila jsem ho v Luxoru (nejdřív jsem mu ale šla do Alberta koupit kuchařku) právě vybíráním dárků pro taťku. Pak jsem šla ještě do Lidlu pro maliny a borůvky na Kladkakku (švédský čokoládový dort, který jsem chtěla upéct tetě k narozeninám - což asi nikdo nepochopil, že je přímo pro ni, ale dostalo se mi za něj velké chvály.. :-[ Tak to mě potěšilo! Na první pokus vysekat čokoládový dort s konzistencí přesně takovou, jaká má být, že.) Nakonec jsem tátovi koupila francouzskou kuchařku od Apetitu a kuchařku s pizzami.. a čokoládu s Irish whiskey a myslím, že fakt hezkou taštičku. Právě se mi vrátil z Kanárů, děsně mi chyběl a bylo pro mě důležitý už jen tak s ním chvíli být.. na dárky u tety jen nahlédl a tvářil se, že je rád.. večer mi ale psal a opravdu z nich měl velkou radost... že prej jestli mu z těch kuchařek uvařim:-)) Asi se dostávám do vývojové fáze, kdy dárky raději dávám, než dostávám... vidět to, že jste někomu udělali radost a svým dárkem ho potěšili je fakt moc hezký... Jasně, dostat knížku je krásný.. ale dát někomu Murakamiho??? Extáze..


Fakt mám úžasnou tetu - jsem na ni pyšná.. je krásná, moc hezky voní.. a je mi s ní dobře. Vždycky to tak bylo, už od dětství, byla to pro mne taková laskavá, něžná a vlídná bytost... Moc jí to včera slušelo, o všechny se starala.. Byly chvíle, kdy jsem ji fakt hrozně zachtěla obejmout a prostě si s ní jen popovídat, všechno jí to "vyklopit"... a myslím, že právě tohle bylo moc důležitý, vědomí toho, jak ji mám ráda..
Ach, ty naše tety.

Ne, že bych si při té společenské konverzaci s nějakým nějak zásadně pokecala :-D - pořád jen co práce, co škola, co zdraví. Bavila jsem se se sestřenicemi, trochu s tátou - a s Adél (což mě vlastně docela překvapilo.. jak moc s ní potřebuju mluvit.. musím si to ještě nějak všechno vstřebat a nebude to hned.. v každém případě jsem se sama divila, jak jsem se s ní nemohla a nechtěla u auta rozloučit).. trochu s dědou a trochu s tetou (jenom tak jako lehounce, vyměnily jsme si pár vět.. ale alespoň něco). Na druhou stranu tohle je to, co mi vadí - že na velkých oslavách není prostor pro důvěrnější rozhovory a řešení zásadnějích témat... i když, právě ty small talks k tomu možná patří, ne?
Mám pocit, že na sešlostech vždycky jen sedim a jim :-D... teta ale připravila fakt dobroty a musela s tím mít hroznou práci. Jejích taštiček z listovýho těsta s nivou a šunkou se můžu s prominutím užrat, jak jsou dobrý.. a pak tam měla nějakou sýrovou pomazánku na jednohubkách a tak všelijak. Já jsem teda s Kladkakkou taky sklidila úspěch, byla pryč asi za deset minut... :-)
Stejně si myslím, že tadynatěch sešlostech je, spíš než socializace a pokusy o asimilaci v rodinném prostředí, důležitější pocit sounáležitosti...

Nakonec jsem si teda tak trochu vyžádala fotku s tetou.. takže jsme se teda vyfotily. Jinak spolu máme jedinou, tam jsou mi asi tři, sedíme u krbu, obě se smějem a připadá mi, že je nám spolu dobře.. mám pocit, že jsme si fakt hrozně podobný - alespoň povahově.. a ta fotka to fakt dobře zachycuje.. Nosím si ji v peněžence, tak jsem jí ji ukázala.. a když jsem jí řekla, že už ji (tu fotku) viděla i psycholožka - že jsem jí o ní (o tetě) říkala... tak se na mě podívala takovým hezkým, smíšeným pohledem.. takovým tím pohledem, jakým se lidé dívají, když úplně neví, co říct - něco mezi něhou a potěšením a trochu pobavením a snad trochu dojetím... a tak mě jako pohladila po ruce a bylo to fajn.

Po asi čtyřech hodinách jsme zase jeli, protože řídila Adél a chtěla jet za světla, necítí se pro řízení v Praze úplně jistá.
Takže nastalo velký loučení a zase volíbávání všech a tak.
Loučení s tetou, strejdou a mladší sestřenicí (starší, než jsem já, ale mladší z nich dvou.. bydlí s rodiči, druhá žije s přítelem) bylo.. zvláštní. Prostě to celé bylo hrozně zvláštní. Byli opravdu hrozně milí a laskaví.. Mnohokrát mi nabídli, ať je přijedu navštívit, že se můžem s M. (ta sestřenice) venku učit.. a pak pogrilujem.. Několikrát mi všichni řekli, ať se opatruju - jako by tušili... to mi přišlo fakt zvláštní. Ale hrozně hezký. Přemýšlela jsem, jestli jim teta řekla o psycholožce.. a pak - záleží na tom? Opravdu hrozně ráda jsem je viděla.. a snad i oni mne, jejich chování naznačovalo, že mě moc rádi uvidí zase.. Se strejdou, se kterým jsem se nikdy nějak moc nebavila (ale přesto ho mám ráda), jsme si včera byli - mám pocit - tak nějak fyzicky i duševně blíž než za všechny ty roky předtím. Několikrát jsme se objali a tak. Celé to bylo zvláštní.. ale hrozně fajn. Řekli mi, ať jim napíšu nebo zavolám.. že se na mě budou těšit. Juhů, i já na ně.
V autě mi bylo fakt zvláštně. Musím říct, že Adél řídila fakt velmi dobře (a je docela hustá, když vezmeme v potaz, že měla na svědomí život čtyř lidí - včetně sebe... svého partnera, jeho dcery.. a potenciálního tchána) - a pršelo a byla jsem taková lehce vovíněná a a stmívalo se vjížděli jsme do nočního města, svítící Praha je krásná... a tak jsem měla melancholický myšlenky..
Tak mě napadlo třeba to, jaký by to bylo říct jim to, rodině tety.. představila jsem si, jak všichni večer s vínem rozebíráme stav mojí duše - hmhm... nevím, těžko říct, jak by to "vzali". Ale tetě bych to moc potřebovala říct... pochopila by to.. rozhodně.
Samozřejmě, že jsem myslela na ni - často na ni myslím, moc se mi po ní stýská.. někdy mi fakt hrozně chybí, cítila jsem strašnou něhu a potřebu jen jí dát najevo, jak moc ji mám ráda.. a zároveň jsem si připadala taková.. klidná.. Znáte pocit takové té smířenosti s vlastním životem? Tak ten moc často nemám. Ale včera jsem měla.. Říkala jsem si, že už to, že na sebe dva lidé myslí a mají se rádi, je vlastně hrozně krásný... a když jsou spolu, svým způsobem, třeba v myšlenkách.. a já jsem s ní byla.
A někdy bych ji hrozně chtěla obejmout, přitulit se k ní.. být s ní.. nějak. Uvědomění toho, jak hrozně zásadní ženou je v mém životě... jak moc je pro mě důležitá.. jak ji mám ráda... bylo pro mě tak strašně důležitý... Dívala jsem se na věž a svítící město a prožívala jsem si na zadním sedadle, trochu se slzami něhy (lehkého dojetí), hrozně hlubokou intimní chvíli... plnou souznění a blízkosti..

Untitled | via Tumblr

Včera odpoledne jsem se už prostě neudržela a začala bejt fakt cholerická. Hystericky jsem vybouchla, protože táta plánoval, že se Adél půjde podívat k nám nahoru, do bytu.. a máma samozřejmě nechtěla, žejo (což je pochopitelný) - ale řešilo se to přese mě a já z toho mámu musela "vytahovat".. snažila jsem se tátovi do telefonu nějakou hezkou a příjemnou formou říct, že je možná brzy, že nevím, jestli to je úplně dobrej nápad, ještě když bude máma u babičky a ani tady nebude.. No hrůza, nějak jsem se kousla a dala jsem to, ale táta zněl zklamaně a asi z toho byl smutnej... vydržela jsem to po dobu našeho rozhovoru, ale když jsem položila telefon, zavřela jsem se na záchodě a sedla si proti míse, opírala se o dveře a hystericky brečela. Chtěla jsem bejt sama, v klidu... aby mě všichni nechali na pokoji. Pak jsem mámě řekla, že mě prostě sere, jak si nejsou svoje problémy schopný vyřešit sami a musí to jít přese mě, že to, jak se chová, je velmi nedospělé řešení problémů.. a jestli si jako myslí, že je jednoduchý mít rozvedený rodiče.. a tak. Pořád to hrozně bolí.. možná jsem prostě měla fakt drsnou reakci na homeopatikum, úplně mi jelo dětství, rozvod rodičů, zase to na mě hrozně dopadlo.. smutek.. Nikdy nekřičím a nejsem vznětlivá, proto mě hrozně vyděsilo, když jsem najednou měla strašnou chuť mlátit a řvát...
Bylo mi strašně smutno a strašně opuštěně. Moc jsem si přála moct jen být chvíli s ní, schoulit se k ní, nemuset chvíli nic řešit, alespoň nepřebírat na sebe něčí zodpovědnost a řešit problémy svých rodičů a být vlastní matce matkou.. někdy mám pocit, že na to nemám, že to nedám.. vím, že za to nemůže, ale je to někdy těžký.. tak hrozně těžký. Moc jsem v tu chvíli potřebovala psycholožku, ne až, sakra, za měsíc.. ale hned..
A hrozně jsem si přála jen.. být s ní, s ní.. strašně se mi po ní stýská... a tak moc mi v tu chvíli chyběla..

.

A když jsem se teda trochu, po dlouhé době, vybrečela (a ani jsem se za to necítila trapně.. prostě jsem si říkala, že je to v pořádku, že je to tak přirozený, že to asi musí vyjít ven a že se není za co stydět) a vylezla ven a máma řekla, že bude taky brečet, a zaleskly se jí oči, řekla jsem jí, že ona teda fakt nemá důvod brečet, že jí se rodiče nerozvedli, a ona řekla, že nebrečí, a to už jsem fakt nezvládla a zařvala na ni, ať mi alespoň dohajzlu nelže (nebo něco na ten způsob, bylo to docela vulgární), že to snad vidim, docela hustě jsem při tom bouchala do zdi.. Takový strašný návaly agrese... mám z toho trochu strach.. Pak mi to samozřejmě bylo fakt líto a stydím se teď za to a tak. Ale už jsem nemohla.
Omluvila jsem se, jistě. Ale některý věci se pouhým "promiň" nesmažou....

No.. tak už aby to alespoň bylo venku...
Jsem děsnej rebel, ještě jsem se ani nepodívala na školu. Musím teď. Včera jsem tenhle článek psala po oslavě skoro do jedný, aby se mi nakonec ani neuložil.. a zmizel někam do nenávratna. HMM.
Chemie a fyzika. Krása. Večer jdu na koncert...
Tak strašně mi chybí... bože, tak nějak něžně toužim po jejim úsměvu, chtěla bych ji pohladit po vlasech.. říct, jí, že I do care.. I´d love to tell her everything...

http://data1.whicdn.com/images/73940465/large.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama