nezávislost, svoboda a euforičnost..

21. dubna 2014 v 23:26 | confused thoughtful |  asi jako deník
Uvědomila jsem si, jak moc ráda jezdím vlakem.
Necelý víkend jsem byla u kamarádky v Písku... a protože byl trochu vyprodanej autobus, alternativou pro cestu za ní mi zůstal právě vlak. A bylo to tak... osvobozující. Připadala jsem si hrozně dobrodružně, svobodně a nezávisle. Ono už samo nádraží má takovou svoji zvláštní atmosféru (tady cizinec, tady kufr, bacha, divoce pobíhající dítě, víte co...) - a k tomu ten pocit svobody, toho, že člověk někam jede - a ještě tak nějak "na vlastní pěst", musí najít nástupiště, pak si sednout do správného vlaku a pak zvládnout vystoupit na správné stanici... I když tamtudy (přes nádraží) každý den jezdíte do školy, nedokážete prostě tu atmosféru tak dobře nasát a "vcucnout", jako když jedete odtamtud. S kafíčkem v kelímku jsem se tedy v sobotu v půl osmé statečně vydala hledat vlak, který mi měl jet za čtvrt hodiny (po víkendovém vstávání ve tři čtvrtě na šest si asi umíte představit, jak utahaný student potácející se po ranním nádraží s kelímkem kafe třetí den prázdnin vypadá). Nakonec jsem vlezla do jednoho, který tam už čekal, připravený k odjezdu asi za deset minut, a jen doufala, že dojedu tam, kam mám... sice jsem z toho asi hodinu byla neklidná, ale nakonec se ukázalo, že jsem to zvládla.
Vidina dvou hodin ve vlaku byla strašně lákavá. Nejdřív jsem se jen kochala cestou - Praha v ranním bílém oparu mlhy, bylo to moc hezké.. město, Vltava.. Cestou dál pak všude zeleň, probouzející se den.. Ve vlaku se mnou jeli zajímaví lidé..
Nakonec jsem si vyndala svoji krásnou novou knížku v červeném :).. a začetla se.
S kamarádkou to byl hezký čas, nevídáme se moc často, takže pak dokážeme hodiny jen sedět.. a povídat.. asi jako v sobotu. Po obědě v indické restauraci (sýrové placky a tři barevné omáčky - Kač to, frajerka, přehnala s takovou fakt pálivou a pak dělala ksichty a nemohla to zapít ani dvěma mangovými džusy :-D..) jsme se uvelebily u Zuzky doma a do večera nevytáhly paty. Nutno ale podotknout (napsala jsem omylem "podat" - asi to mělo být něco mezi "podotknout" a "dodat", hahá!), že v Písku byly velikonoční trhy, takže jsme si prošly most, na němž byly rozestavěné stánky s různými rukodělnými výrobky, já jsem trošinku zashoppovala (Pražák, žejo).. no a bylo to fajn.
Vždycky se pak za to naše vyvalování trošku stydím, že jsme hrozně neakční a tak.. ale, koneckonců, měly jsme ty prázdniny, žejo.

Když jsem se včera vracela, pocit nezávislosti a svobody cestou vlakem byl ještě větší. V Písku se mnou nastoupila nějaká sportovní skupina (moc jsem nepochopila, o co šlo, ale děti s sebou měly velký kufry a nějakou pani oslovovaly "Pani trenérko"), pár malých chlapečků - tak šest jim mohlo být? - a pak holky, starší, tak plus mínus devět až dvanáct, těžko říct.. pořád brebentili a moc jsem se nemohla soustředit na čtení, bylo jich fakt hodně, ale když v Příbrami vystoupili, zbývala mi ještě víc než hodina cesty... a to byl pocit pravé volnosti a intelektuálnosti. Jen jsem si četla a četla a bylo mi hrozně dobře. Nic mě nevázalo, byla to jen volnost a příroda a knížka a japonská hlavní hrdinka, do jejíž postavy jsem se zamilovala už po zběžném popisu... "Zlato" mě fakt uchvátilo. Přečetla jsem víc než kapitolu, což není zase tak málo (i když, kdybych mohla, čtu někdy od rána do večera...).. A když jsem napsala h. - a dostala potom esemesku zpátky, hrozně mě to potěšilo... byla jsem z ní moc radostná a usmívala jsem se jako sluníčko, byla jsem úplně euforická.. Bylo mi v tu chvíli fakt, fakt, fakt hezky. Souznění a blízkost. Jo. A radost...

Večer jsem šla na koncert Dillon do Meetfactory. Cestu jsem našla asi jen díky hodnému páru, který mě vzal " s sebou ", když jsem se jich na autobusové zastávce zeptala, kudy mám jít, protože vypadali docela likely to know the right way, protože tam šel taky.
Až na místě jsem zjistila, že koncert začíná až hodinu od otevření dveří (i když mě to mohlo napadnout, když bylo na lístku napsáno "20.30 DOOR OPEN" nebo tak něco). Což ovšem bylo až po tom, co jsem si koupila colu (kterou jsem nafásla i s citronem, not bad) a dostala na ruku modrej identifikační náramek Meetfactory. Tak si připadám hrozně drsná a pořád ho ještě mám na sobě a budu s ním dělat parádu, asi. ^^ Pak půjde myslím do deníčku...
V sále byla celou hodinu hrozná tma.. našla jsem si místo u sloupu, o kterej jsem se opírala, abych sebou nepráskla, protože mi nebylo úplně nejlíp, a sledovala okolní dění (které bylo zastřeno rouškou tmy, ha). Zaujal mě nedaleko stojící lesbický pár. Měla jsem z toho hrozně smíšené pocity... Bylo mi tak nějak dobře, protože jsem se necítila tak... sama (jakože osamělá) - a taky smutno. Přišla jsem si fakt opuštěně, bylo mi trochu líto, že jsem tam jen jako já se sebou.. Ty ženy se pořád objímaly, olíbávaly a tulily se k sobě... Bylo to fakt zvláštní. Fakt jsem v tu chvíli cítila samotu, potřebu, aby mi takhle někdo byl nablízku... a zároveň nejistotu, snad strach... opravdu velkej rozpor. V některých ohledech jsem fakt hrozně nejistá, vyděšená - a taky smutná, osamocená.. bolavá z toho, že se většinu času nemám ke komu přitulit. No, takže jsem si nemohla pomoct, ale musela je zpovzdálí "okukovat" (to zní dooost blbě)... po očku pozorovat.. i z těch siluet mi připadalo, že jim to spolu sluší, protože působily spokojeně a zamilovaně.
Dillon byla úžasná. Stála jsem téměř pod ní - ve druhé řadě... a moc hezky si zatančila, trošku zazpívala, emočně se naprosto.. "vypláchla". Zpívala krásně, čistě.. miluju její hlas.. A věděla, o čem zpívá.. má to prožité, je to hrozně znát.. nebyly to žádné komerční zakázkové texty, byla to láska, bolest.. Měla krásné šaty, celá byla krásná. Jenom hrozně plachá.. lidi ji ale za každou píseň odměnili velkým potleskem. Thirteen thirtyfive jsem si zazpívala skoro celou, miluju ji.. A společné zpívání Tip tapping bylo krásné. Byla taková nesmělá, ale statečně chodila po podiu a nejdřív jsme zpívali všichni, potom jenom ladies a pak "and now all the gentlemen, please".. Myslím, že byla dojatá, těžko říct, v každém případě si to asi vážně užívala.. a měla co, moc jsem jí to přála, v jejím chování byla veškerá skromnost - a když vám zpívá celý sál lidí, kteří přišli na váš koncert, přišli kvůli VÁM a ne kvůli reklamě a nebo různým skandálům, přišli, ačkoli neděláte hudbu pro masy a zpíváte ze srdce (a nebo právě proto)..
No prostě jsem z toho byla úplně hotová a cítila jsem hrozně velký emoční splynutí.. naladění na stejnou vlnu, nebo jak to říct.. svým způsobem posdílení emocí, bolesti, něhy.. a do toho jsem si tančila a tak. Ženy vedle mne, které se celý koncert objímaly, na sebe začaly v jednu chvíli dost funět (což mi připadalo fakt zvláštní a hlavně trochu nevkusné a bezohledné už třeba kvůli mladší slečně, která stála nalevo od nich a jaksi postrádala partnera, ale prosím, make love, not war, žejo) a jedna blonďatá punkerka to očividně dooost přehnala s alkoholem, dělala fakt bordel, ale Dillon si dokázala zjednat pořádek, velmi slušně a hezky ji požádala o klid, o to, ať se chová slušně, za to jsme jí zatleskali... znovu kvůli ní začínala písničku..
Nakonec jsem si prostě musela jít koupit její první CD a krásnou plátěnou tašku.. sice za hrozné peníze, ale je to Dillon... Co mě na tom hrozně mrzelo bylo to, že se měla za patnáct minut začít podepisovat, ale přestože bylo před jedenáctou, potřebovala jsem hejbnout, protože máma - a protože co kdybych se náhodou zasekla, kdybych za ní šla. Ale fakt je mi to líto, moc jsem o její podpis stála.. a hlavně s ní chvíli mluvit a tak. Tak snad někdy příště... Napadlo mě napsat jí.. Říkala jsem si, kolik lidí ji vůbec znalo nějak víc (myslím její hudbu) - a jak dlouho, já k ní mám vazbu od minulého podzimu...
Atmosféra ale byla moc hezká, ať už ji lidé znali dlouho, nebo krátce.
Odcházela jsem fakt euforická.
Prostě jen to procítění.., vědomí, že nejsem sama, komu je někdy smutno, a že je to tak v pořádku.. pocit souznění.., naše lásky, potřeby a pocity..
Moc se mi stýskalo po h. (říkala jsem, že změním pojmenování..), přála jsem si být tam spolu.. moc mi tam chyběla, věděla jsem, že by se jí to líbilo.. Byl to prostě nádherný koncert. Ale věřím (doufám, cítím).. že někdy.. jindy.. spolu někam půjdeme.. třeba někam na koncert... moc bych si to přála.

Let's meet for coffee and then go on lots of adventures together and then let's meet for coffee again right afterwards - TheThingsWeSay


Jo a teď už bych třeba mohla spát. Ach jo, já jsem hrozná, tohle mě strašně štve.. celý dny nadávám na to, jak málo spím a jak chodím spát pozdě a jak se mi pak pořád chce spát, a když můžu, tak nespim. Ale příští dva dny půjdu spát opravdu brzy, budu důsledná, vážně. Jen dneska.. dneska si chci ještě číst..

. | via Tumblr


BE TOGETHER BUT ALONE
AS THE NEED FOR IT HAS GROWN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Narween Black Narween Black | Web | 22. dubna 2014 v 16:47 | Reagovat

aj ja mám vždy obavy z jazdy vlakom. Ale pekne si popísal všetky tie pocity vôkol toho...
to, že zajtra pôjdem spať skôr, dnes ešte treba čítať si hovorím každý deň

2 Narween Black Narween Black | Web | 22. dubna 2014 v 16:48 | Reagovat

*popísala ježiš, sorry za preklep :D

3 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 22. dubna 2014 v 17:59 | Reagovat

miluju cestování vlakem... je takové výjimečné, prázdninové... a nádraží mají takový půvab :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama