myšlenková blízkost? blízkost..

13. dubna 2014 v 23:30 | confused thoughtful |  asi jako deník
Moc nerozumím tomu, jak to h. dělá.
Prostě jen je mi někdy opravdu smutno, fakt smutno, hodně smutno.. přemýšlím.. A pak mi najednou napíše, tak.. náhle.. a je to tak hezký, plný něhy a pochopení, a já mám pocit, že úplně tuší.. cítí můj smutek..
A je to, jako kdybych od h. dostala big hug, je to porozumění a velká blízkost...

Hold my hand ❤

Byla jsem dneska zase v Luxoru. Kochat se. Kochala jsem se něco přes hodinu, možná hodinu a půl.. a jenom si prohlížela knížky, chodila mezi nima.. a pak vlezla do patra s cizojazyčnou literaturou, zašila se do anglickýho koutku a kromě věčnýho smrkání (A) nechápu, jak jsem to s těma posledníma dvěma kapesníčkama, který jsem pořád střídala, mohla zvládnout, a B) je nepraktický brát si na cestu celej balíček, protože je stejně pryč dřív, než řeknete "hepčík") o mně nikdo nevěděl.
Hledám inspiraci, mimojiné.. ale o to ani tak nejde. Spíš se ráda obklopuju slovy, schovávám a ukrývám se mezi ně, do náruče stránek.. A ty krásné obálky, občas jsem z nich fakt unešená! No, u anglických knížek je to se mnou vždycky na hrozně dlouho.

Potřebovala jsem využít vánoční knižní poukázku, kterou jsem dostala (... taky nechápu, jak u mě tak dlouho vydržela), dlóuho přemýšlela, co bych si ráda pořídila... nakonec jsem vybrala Lolitu. Je to taková moje zamilovaná knížka, nevím...
Mám k ní hezkou historku...
Měla jsem ji s sebou v létě na dovolené s tátou v Rakousku - z knihovny... chodila se mnou pořád, všude... byla se mnou na snídani i na večeři, na terase (tam asi nejvíc), před výletem, po výletě (na výletě teda ne, no).. táta mě s ní dokonce nepozorovaně vyfotil (to nebylo fér!), nějak divně tam sedím, s jednou nohou skrčenou na křesle, s jednou visící, mám hrozně zamračenej výraz, strašně jsem se soustředila, to jinak nešlo.., nešlo to neprožívat.. No, a pojala jsem podezření, že tam veškerým rekreantům připadám "ňáká divná", protože pořád čtu Lolitu. Dokonce mi připadalo, že jim připadám jako.. no.. no nevím, fakt mi to tak přišlo, že působím jako nějaká malá Lolita nebo co.. ale promiňte, to bych ji s sebou přece všude nenosila, žejo. Takže tak. :-D
V každém případě má teď nový přebal.. se srdíčkem, je fakt moc hezká. Fakt se na ni těšim..

A.. do toho ta zpráva od h. ..
Dohodla jsem se sama se sebou, že půjdu na oběd do Starbucks (bylo skoro půl třetí).. Moc to nedělám, ale vždycky mám období, kdy tam skoro squatuju, vyvaluju se na lavičce před kofírnou a je mi fajn. Je to taková forma.. sebepodpory. Tohle jsem párkrát udělala letos v létě a pak na podzim. Koupila si kávu a seděla uprostřed Václaváku s pěkným kelímkem a koukala na lidi. Cítila jsem se pak... míň opuštěně.
Někdy tam jdu, když jsem vážně smutná. Nebo jen trošku. Občas to i.. pomáhá.
Prostě, já a kamarád kelímek.
A teď upřímně - všichni tohle myslím občas děláme prostě... pro ten pocit. To je totiž hrozně hustý, jít se Starbucks kelímkem po ulici a upíjet si kafíčko. A co si budeme povídat - je to trošku symbol toho, že "někam patříte", symbol spíš střední až vyšší vrstvy... A hlavně je to něco, co spojuje lidi minimálně po celým západě, v Londýně, v Americe, v Belgii, v Dánsku (no, možná). Jasně, je to trochu drahá záležitost (ať už dvě třetiny dvouhodinovýho platu - nebo dvacetina měsíčního.. dík, tati!) - ale občas to asi potřebuju.
Nezastírám, že občas cítím, že patřím do generace dětí, který si pozornost rodičů vynahrazujou penězi a Starbucksem.. vlastně to tak trochu je, ano. Problém je, že já si svoje peníze (většinou) alespoň našetřím, ne-li dokonce vydělám (narozdíl od drtivé většiny mojí třídy.. ach). Samozřejmě neříkám, že naši za něco můžou... to ne. Jen mi tohle prostě vynahrazuje to, že si se mnou kafe nedá "doma" "maminka", že je tatínek pryč u moře, že jsem takový věčně ustejskaný dítě.
Vlastně jsem si dneska říkala, že mi pořád něco chybí.. přemýšlela, jestli mi někdy něco nechybí. Ale myslím, že třeba ve chvílích, kdy se myšlenka stává blízkostí.. a kdy jsme chvilku spolu, pak ne, ne, ne.. pak mi nic nechybí.. protože mám.. tak nějak všechno.., blízkost bytosti, na které mi opravdu záleží.. it´s just complete me..

Untitled | via Tumblr

Někdy je mi jen tak jako.. na Lanu, na malej ploužák, na přitulení, na sdílení.. na lásku.

who are you | via Tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama