lítost (potřebujeme naslouchání)..

1. dubna 2014 v 22:27 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dneska mám prostě hroznej den.
Na biologii jsem failed u testu.. dvě otázky jsem neměla ponětí, o co jde, tu, co bych měla správně, jsem si vyškrtla (jednu si povinně musíme škrtnout) v domnění, že je to jedna z těch, kde jsem odpověděla špatně, a v další škrtla fibrin a napsala trombocyty.. hmm. Jo a nezvládla jsem ani lýtkovej sval a napsala, že je čtyřhlavý. Ach jo.
Prezentaci jsem.. zvládla. Myslím. Ale je to moc náročný, opravdu.. ty pohledy a řeči spolužáků.. jó, tohle nemam zrovna moc ráda.
Ale pak jsme psali test z češtiny a já se na to nestačila ani kouknout, žejo.. sice samá fakta, ale nic to nemění na tom, že mám pětku. Když jsem papír dostala, podepsala se a přečetla si začátek otázek, dvě jsem si nějak natipla.. a pak jsem viděla ten zbytek a zničeně, unaveně, uraženě, smutně jsem zavřela pero a položila si hlavu na lavici (mělo to být gesto vzdoru a únavy.. a ze všeho nejvíc už jsem chtěla pryč). Pak jsem test na pokyn otočila a jediný, co tam teda mám, jsou věci ke Kytici. Což mi češtinářka přišla oznámit (nebo spíš - neopomněla) na obědě, když mi tam (a spolužačce) šla říct něco ke změně v rozvrhu, co se češtiny týče. ÁCH JO. Asi jsem ji zklamala, no, sebe taky, ale žejo nemam deset mozků a už tak spim málo.. nemůžu se zničit.
Anyway, před tou češtinou nám přišel smutný pan profesor říct známky z testu.. a prohlásil, že takovýhle výsledek ještě nikdy neměl (asi deset pětek? .. nevim).. vypadal hrozně zklamaně a mně to bylo hrozně líto, poprvý za dnešek jsem se složila na lavici (druhé složení přišlo záhy spolu s češtinářkou a jejím testem).. nejde mi tolik o mojí známku, to si nějak opravím, doufám.. snad.. byť jsem nad tím strávila spoustu času.. Jde mi o ten pocit, že jsme ho zklamali.. jako třída.. a zvlášť pak já - jako za sebe.. Potřebuju to v pátek při opravě zvládnout líp.
Přizabily mě na těláku (dostala jsem sofťákem nejdřív strašnou ránu do nosu.. a potom na ledvinu nebo co, někamna spodní část zad).. a všem to bylo jedno..
Při chemii už jsem neměla sílu.. vytáhla jsem diář a psala si postřehy a myšlenky k psycholožce.. připadalo mi to hrozně neuctivý vůči zlaté paní profesorce na chemii, ale já už prostě nemohla.. už jsem stejně nebyla schopná vnímat, co se děje.

Fakt myslím nemohl být příhodnější den pro schůzku s psycholožkou, než dnešní. Moc jsem to potřebovala. A hrozně mi zvedla náladu, musím říct.. ulevilo se mi.
Přiběhla jsem za ní celá udýchaná (a to jakože dost) - nějak jsem to nevychytala s autobusem a asi mi odjel nebo co.. čekala jsem na něj na zastávce sice jen asi tři minuty, ale v šest, kdy jsem už měla být u ní, jsem z něj teprv vystupovala.. Tak jsem vyběhla těch mnoho pater až k ní nahoru (a vešla jí do ordinace se slovy, že "jsem běžela po těch vašich velkejch schodech".. někdy umím bejt fakt příjemnej společník...) - a byla opravdu ráda, že jsem tam.. a s ní.
Pověděla jsem jí o dnešním dni.. a potom o h., needed it.. so much.. je tak úlevné moct o tom s někým mluvit, o citu, pocitech a potřebách.., myšlenkách.. Naslouchá mi, poslouchá mě mluvit.. pomáhá mi (to) urovnat si trochu, co vlastně cítím.. a tak..
A potom jsme mluvily o psaní.. a blogu.. blízkých lidech - vyprávěla jsem jí P. historku "Hej, ty ju fakt nemáš" a rozesmála ji tim.. a sebe taky :)..
A o rodičích.. vlastně mě vždycky přiměje k zamyšlení, vyhrabu v myšlenkách něco, co by mě jinak třeba ani nenapadlo hledat.. známky po hlubším vztahu s matkou - někdy?
A o tetě.
Nechá mě si věci pojmenovat, uchopit.. a to na tom mám hrozně ráda. A hlavně mi naslouchá. A občas řekneme ve stejnou chvíli stejný slovo.. nebo se prostě "jen" myšlenkově doplňujeme.
Nabídla mi termín za tři týdny, za což jsem hrozně vděčná.. vlastně mi to nejdřív vůbec nedocházelo. Navrhla datum a já jako: "Myslíte jako.. teď v dubnu?" .. myslela (ne asi, Apríl). Opravdu jsem ráda.
Myslím, že to, co někdy opravdu potřebujeme.. ze všeho nejvíc.. je porozumění a naslouchání.

Untitled | via Tumblr

Untitled

Na malou chvilku jsem odpoledne zašla za h., potřebovala jsem se s h. vidět.. chvíli si povídat.. bylo mic moc hezky, hrozně intenzivně jsem cítila takový.. zvláštní porozumění, souznění.. A přesto jsem si nebyla jistá, jestli se mohu na malou chvíli zastavit.. bála jsem se, že mi řekne, že ne, že.... nevím, čeho jsem se vlastně bála.. (já vím, že se h. doesn´t act this way).. A najednou mi bylo do pláče, jak jsem tam byla já a h., proti sobě, vlastně tak blízko, a.. strašně jsem na chvíli zatoužila po tom, být u h. v náruči, just hold me tight, darling...
A pak jsem šla. A celá ta naše malá chvíle byla tak hezká (i když obtížná)...

.

A zítra mám nultou zas.. a dopisuju si test.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama