kým jsme

13. dubna 2014 v 0:04 | confused thoughtful |  pocitování
Možná jsme jen křehký a zranitelný duše, schovávající se za maskou zdánlivé odolnosti.. výřeční, abychom zakryli svoji slabost. Drzí a vlastně snad i provokující, ale ve skutečnosti je to jen jakousi pózou, povrchem, o němž doufáme, že ho někdo prohlédne a podívá se pod něj, aby našel obavy a nejistoty, smutek a starosti.
Zpovídáme se svým psychologům ze svých bolestí a trápení, rozebíráme své životy a znovu je skládáme, snažíme se najít smysl, jít po podstatě.
Vyvoláváme o sobě ve svém okolí částečnou iluzi už jen na základě projevu, chování.. oblékání. Možná se jen snažíme přiblížit tomu, kým bychom chtěli být, kým bychom rádi byli.. a zdánlivě se nám to snad i daří, ale cítíme, že někde uvnitř jsme to pořád "jen" my, příliš nepochopitelní a příliš těžce uchopitelní (a příliš dramatičtí, že) na to, abychom se mohli pokusit se projevit takoví, jací jsme, protože většina těhle pokusů skončila zmarem - takže radši dál pokračujeme v iluzi a snažíme se jí hlavně věřit sami..
Hledáme porozumění v knížkách a nalézáme v nich přátele.. někdy se cítíme příliš osamělí a právě knížky jsou to, co tady pro nás zůstává stále a nabízí nám svoji papírovou náruč, když se někam potřebujeme schoulit..

Přejeme si podvečerní procházky městem s člověkem, který je nám tak drahý.. prožít si spolu pomalý příchod večera a noci, všeobklopující tmy.
Tak rádi bychom se na chvíli drželi za ruce, objímali se, pohladili se ve vlasech (tím myslím pořád jako s naší milovanou bytostí).. schoulili se a na malý okamžik cítili jistotu, bezpečí.
Hledáme blízkost.
Zmítáme se mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co bychom měli, ztracený tam někde ve svým nitru, někdy máme pocit, že se udusíme, že dochází kyslík, tak špatně se najednou dýchá, někdy je tak těžký se nepotopit..

A pak - jsou to zdánlivě obyčejný věci. Chytit se za ruku, sedět vedle sebe na lavičce, pít spolu čaj.
Přesto tak neobyčejný.. možná právě pro svoji prostotu.
Nechci bejt patetická, ale jeden ze záplavy fakt známých citátů hlásá, že nejkrásnější v životě jsou okamžiky - a ne věci. Souhlasím.

Mám několik hodně blízkých lidí..
Ale je tady jediná bytost, která dokázala ještě víc než jen pohlédnout pod povrch.. která mi dala své porozumění, pochopení, něhu. Dokázala mi naslouchat.. setrvat se mnou v příjemném a hluboce oddaném mlčení i zvládnout můj příval slov, když jsem jinak nemohla.. nejsem zrovna sociální a navíc ještě otevřenej člověk, ale jedině s ní to šlo, jedině s ní se ta slova občas nalézala nějak sama kdesi v sobě, bylo to při pocitu opravdové radosti, euforie a uvolněnosti.
Objímala mě jako nikdy nikdo. Myslím.. ten způsob. A co tohle znamená pro malou holčičku prahnoucí po lásce, po troše vlídnosti. Celej svět.
Dotýkala se mě ve vlasech, povídala si se mnou o knížkách, chytila mě za ruku, když vycítila, jak moc to potřebuju.
Měla celé moje srdce. Cítila jsem jen čím dál větší souznění, blízkost. Začínala jsem cítit opravdu hlubokej cit.
Bytost, jež pro mě byla někým tak nedosažitelným, ale zároveň tak.. blízkým, bytost, jejíž život se postupně pořád víc prolínal s mým.., byla vlastně pořád nějakým způsobem se mnou.. a já jsem milovala ty drobné každodenní úlomky.
Jediný člověk, kterému jsem někdy opravdu otevřela svoji duši, kterému jsem opravdu věřila.
Člověk, který ve mně objevil cit, o němž jsem možná ani nevěděla, že ho někde v sobě mám..
Prostě je rozdíl povídat si s opravdu blízkou kamarádkou (přítelkyní), s nově nalezenou (možná? snad?) starší kamarádkou ze školy.. přestože jsou obě moc zajímavé a sympatické.. a s ...
A kdybych si byla jen ještě o trochu víc nejistá, kdybych nečekala, že mě alespoň trochu pochopí.. nikdy bych asi nesebrala odvahu a nezašla za ní. Ale já jsem to cítila.
Jasně, o tomhle všem mohu mluvit, pokud jako někoho takového nepočítám psycholožku. Ale to jsou jen kusé informace, nezná můj život uceleně.. vídání se s ní je vlastně spíš jen "důsledkem".. mých rozhodnutí, mých myšlenek, mých potřeb.
Ta bytost mi dala něco, čeho se mi vlastně nikdy tak úplně nedost(áv)alo.. ukázala mi, co to jsou pocity jako rezonance a potřeba, opora... a...

your voice | via Tumblr

No, a pak si přečtete úryvek Laniny písničky u její fotky a rozbrečíte se z toho.
"Now my life is sweet like cinnamon, like a fucking dream I'm living in."

Strašně se mi stýská a je mi strašně smutno, strašně úzko. Někdy strašně prahnu po blízkosti, po tom být spolu a jen tak si povídat, držet se za ruce, zase se obejmout, přitulit, cítit to, že jsme fyzicky vedle sebe i duševně spolu, cítit porozumění...
Já mám někdy pocit, že se zblázním.

miláčku

(11) Tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama