curriculum vitae, aneb...

25. dubna 2014 v 23:01 | confused thoughtful |  pocitování
... někdy si prostě připadám hrozně opuštěná a pak je mi hrozně smutno. Dneska na mě zase dolehlo stýskání.. po dlouhé době. Chce se mi brečet, chtěla bych si přetáhnout deku přes hlavu a vybrečet se, celá celičká.. do nového dne, do nových nadějí, někam jinam.. celé odpoledne jsem úplně nepoužitelná, takovéhle stavy nemívám, ale teda když už, tak už - problém je, že jsem ve škole byla jen dva dny a z toho fakt k něčemu byly asi tak dvě hodiny (kdy jsem dneska jakž takž pochopila matiku a pak jsme na biologii řešili normalitu) - mám teď pocit úplný marnosti, ztráta času, nic se nikde neděje a výsledky mojí snahy žádný... a navíc nám teď dvě hodiny po sobě odpadá angličtina... ale tak to je teď žejo jedno. Prostě jsem odpoledne přišla úplně vycucnutá.. přitom to dneska celkem šlo, protože jsem seděla celý den s P. (J. je nemocná) a povídaly jsme si a nasmály jsme se spolu, po škole jsme si koupily v krabici pizzu a uspořádaly si venku pod stromem vedle školy slavnostní oběd pro dvě na oslavu toho, že jsme přežily pátek...

Cítím strašnou prázdnotu, takovou tísnivou, smutnou, bolavou. Potřebovala bych nějakej ventil, hrozně se mi chce psát, v hlavě mi jezdí desítky různých útržků, začátků a spojení potenciálních nových básní, zároveň ale cítím úplně tvůrčí prázdno.. vím, že i kdybych se o něco pokusila, stejně by to dávalo smysl leda tak mně (a to ještě kdoví jestli).. asi prožívám nějakou uměleckou krizi nebo co..

Untitled | via Tumblr

Byla jsem odpoledne úplně hotová.. nasosala jsem se kafíčka a nalila se mnoha skleničkami Ice tea, účinek naprosto žádnej.. začínám ho cítit až teď. To zas bude noc. Možná ani nemá cenu pokoušet se jít spát, docela jsem se na to těšila, taky na klidnej páteční večer.. spolu s knížkou.. ale nemohla jsem si ani číst, to už je fakt špatný..

Ono nejde o to se "rozptýlit" - nějakou uměleckou cestou (ať už čtením, nebo psaním, na tom celkem nesejde) - i když se o to teď nejspíš pokusím, protože mám fakt nějakej vnitřní přetlak.
To, co bych teď potřebovala, je naslouchání, objetí, blízkost...

Strašně se mi stýská - strašně, strašně, strašně. A přitom se vlastně nic neděje, dneska jsme se viděly, chvilku jsme si povídaly, má krásný vlasy a překrásnej úsměv... v těch možná čtyřech minutách mi dala něco (do hajzlu, brečim, už brečim.. slzy.. má cenu snažit se je zastavit? Hm.), co jinak tak marně hledám, tak nějak obecně ve světě.. něco, po čem tak prahnu, i když se snažím zbavit všech tužeb a být buddhistka a vůbec.. pocit blízkosti, propojení duší.. a dívala se na mě tak vlídně a tak hezky se mnou mluvila, dala mi svoji pozornost, svoji něhu, svůj cit..
A teď mi řekněte.. how can we unlove them? Ačkoli ode mne stála pár centimetrů (ta pitomá potřeba vymezovat, pořád něco nějak, někdy mě to strašně sere - pardon.. čistě člověčí vychytávka, jen tak mimochodem..), tak mě objímala - tak nějak vnitřně.. prostě už tím, že se na mě tak něžně dívala.. a byla tam, v tu chvíli, se mnou.. její duše pak objímá moji, cítím to.. strašně bych jí to všechno chtěla říct, to, že je mi s ní hezky, že jim mám ráda.. tak moc prudce někdy cítím, jak moc by moje duše chtěla být s její..

.. s mámou je to hrozně těžký, někdy už nemůžu.. já vím, nemůže za to.. ale je strašně náladově nestálá, nepředvídatelná.. A hlavně pořád ten samej scénář.. připadám si jen jako malá, hloupá holka - potřebující trochu podpory, naslouchání... a "doma"? .. akorát neustálé odmítaná.. Všechno je to samozřejmě mnohem složitější.. ale já už to občas nedávám a pak dostávám docela cholerický záchvaty, snažim se ovládnout a bejt zticha, ale to se nedá, nemůžu se nebránit... jsem poslední dobou hrozně vznětlivá a popudlivá - a taky zranitelná... když řeší úplný malichernosti a nadává mi za každou pitomost.. když mě neposlouchá, když by možná měla..
Mě se prostě dotýká, když jí teda už něco říkám a jí stejně zajímá víc sklenička v mojí ruce a to, aby se z ní náhodou nevylilo pití, než to, o čem vlastně mluvim. Hrozně mi vadí, když mi pořád dává najevo, jak ji mrzí to, že budu tetě péct dort (a naznačuje, že na ni kašlu - nebo co.. dobře, prostě jsem jí nedala nic k svátku, protože jsem ten den měla koncert, na kterej stejně nepřišla (sice jsem nechtěla, aby tam byla, ale když jsem jí asi dvě hodiny předem zavolala, jestli teda nepřijde, řekla, že ne...), a tak jsem prostě nic nesháněla.. u nás se tyhle věci dost hrotěj', myslím svátky - asi je to fajn, oslava jména, ale vyčítat tohle někomu ještě čtyři měsíce later..). Někdy si říkám, jak jsem s pocitem neporozumění a míjení mohla zvládnout vyrůstat a žít patnáct let...

Ze sezení s psycholožkou jsem získala pocit, že nabízí termíny na základě vyhodnocení aktuální pacientovy situace a jeho potřeby konzultace.. asi usoudila, že je to teď u mě lepší, a proto k ní mám jít až za měsíc.. Ale mně to zrovna v tuhle chvíli lepší nepřijde, potřebovala bych mluvit..

Pardon, to bude lepší.. Jen ne dneska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 The Wall The Wall | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 20:12 | Reagovat

Také občas potřebuji mluvit, přes slova alespoň není tak výrazně slyšet samota...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama