Duben 2014

nejněžnější..

29. dubna 2014 v 22:03 | confused thoughtful |  pocitování
Tak trochu rozněžnělá, hodně něžná... lehká melancholie a hodně snů...
Blízkost, tak krásné a něžné oči a vůně milované bytosti (stojící jen kousek opodál) intenzivní tak, jako jsou tíha bolesti a krása oné nejbližší bytosti současně...
Málo kávy, potřeba dotýkání, taková až příliš přirozeně se jevící touha chytit za ruku.. a pak taky - porozumění, souznění.. a starost..
Stesk.. a naplněnost, něžné úsměvy.. křehkost a zranitelnost.. citlivost..

paranojikė.tumblr.com

útržky

28. dubna 2014 v 22:23 | confused thoughtful |  asi jako deník
- Árstidír včera byli naprosto úžasní! Nádherné, melancholicky teskné písně, úplně protkané severskou mystikou.. cítila jsem se v tu chvíli tak trochu na Islandu, hrozně jsem tam chtěla být, trochu jsem tam byla..
- Poprvé v životě jsem viděla naživo Islanďany (ne, že bych tedy někdy nějaké viděla - třeba naneživo). Zkrátka "WOW"... nezapomenutelné. Věřili byste, že někdo může mít blonďaté i obočí? Kromě světlých vlasů..
- Nečekala bych, že to někdy řeknu.. a fakt mě to překvapilo - ale. Jsou to fakt krásní muži. Takoví.. mužní, prostě. Takoví severští, ale citliví, jemní.. vnímající a prožívající. Krásné hlasy, úžasná hra na nástroje (z houslisty jsem nemohla.. sundal si boty a hrál bosky s nohama na takovým koberečku, fakt byl skvělej..) - a žádný namistrovaný pitomý hvězdičkovský pózy. Jako by něco takovýho měli zapotřebí, žejo. Nenucení, přirození, zábavní. Yes.
- Naprostý islandský souznění.. a poblouznění severem v první řadě. Nechápu, jak se mi mohlo podařit se dostat hned pod pódium (možná jsem vypadala jako taková ta šílená mladá fanynka, hehe.. HM) - i když, kdo umí, umí, žejo - ale mohla jsem si tančit a pořád všechny pozorovat a být okouzlená. Musím ale říct, že mě trochu znervózňovalo, když i muži pozorovali mě.. a to jakože ne nečasto. Bylo to.. zvláštní.
- Feeling like a big rocker. Košile, kterou jsem na sobě neměla už fakt dlouho.. dlouhý rukáv a barvy - a vůbec, proč ne, žejo. Před začátkem jsem si vypila colu, o "drinking pause" řešila velké mravní dilema - mám si dát alkohol, nebo ne? (Ono se to asi nezdá, ale já jsem v některých ohledech fakt hrozně slušná.) Ono nešlo úplně tak moc o to, jestli by mi to dali nebo nedali (no dobře.... šlo, hodně). Prostě ten.. pocit. I když jo, jsem srab, jakmile by mělo dojít na vytahování občanky, sbalila bych se a vlezla zpátky pod pódium... Na druhou stranu pochybuju, že by někoho přes to množství práce zajímal někdo mladistvý v trochu velký košili natolik, aby po něm chtěl průkaz totožnosti. Skončila jsem s nealkoholickým pivem (a brčkem v něm, pak jsem si tam sosala a usosávala) a připadala jsem si fakt drsná.
- Po koncertu jsem tam stála se svým jakože pivem a dopíjela.. a hele, Árstidír jdou mezi pozůstalé posluchače. Hezkyyy! Hned jsem si upalovala koupit cédéčko (miniverzi, protože jsem myslela, že jsem jaksi run out of money - jaké bylo dnes ráno ve školním bufetu mé překvapení, když jsem v peněžence našla ještě tři stovky - nebo co... ach jo, to by bylo právě jedno "klasické" CD.. no tak příště) a jako že si s nima teda jdu pokecat. Moje improvizovaná anglická konverzace je opravdu vtipná.. moc jsem nemohla mluvit - zčásti proto, že mluvím s Islanďanem (s pěti, he), zčásti proto, že poprvé v životě mluvím z členem hudebního útvaru, jehož hudba mne oslovuje, zčásti proto, že mluvím anglicky, a zčásti tak z principu, protože jim to fakt slušelo a byli hrozně milí a já hrozně mimo a tak. Takže konverzace s nimi byla asi jako

"Have you seen us before?"
"No.." .. (an awkard silence) ".. but it´s a great experience, you are just... great. It was amazing. I love your songs."

Všechny jsem poprosila o podpis.. a o fotku (hoho... mám z toho fakt radost) - někteří byli opravdu tuliví, bylo to takový roztomilý. :) Frontman je na fotce fakt přitulenej.. s tím jsem mluvila asi nejdýl. Bylo to legrační.
On jako: "I like your shirt!"
.. a já, trochu vokno a trochu jako zmatek, mu povidam: "I like it too!"
(Okolostojící lidi: "HAHA!")
On pak něco jako: "..would like to buy it.."
A já: "Yeah.. it´s colorful.. optimistic.. but I love that you all are black, it is just.. cool..."
(Trolol. Upřímně jsem začala pod vlivem takovýchhle trochu roztomilých a trochu - majinko - nezvládnutých rozhovorů přemýšlet o tom, jestli jsem si neměla vzít seminář anglické konverzace.)

A řekl mi, že he likes my style!!! Jsem přemýšlela, jestli mi něco takového někdy někdo vůbec řekl. Kompliment jako hrom.

A nechtějte znát moji příhodu s *plác* s frontmanem, já se za to červenam.

Byli hrozně skromní, vděční.. všichni mi děkovali, vyjádřili potěšení z toho, že jsem si je přišla poslechnout / je chválím / jsem si na ně počkala frontu za dalšími posluchači. :)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

- Zpráva od milovaného člověka.. v noci.. s něhou.. (NĚHA, NĚHA, NĚHA)
- Dneska jsem se po opravdu hódně dlouhé době cítila po vstání naprosto vyspale (ačkoli po necelých pěti hodinách). A ve škole neusínala.
- Konečně pořádná hodina dějepisu. Žádný referáty, žádný zkoušení, všechno to jen hrozně zdržuje a pak máme málo odborného výkladu.. a přitom třídní toho o historii tolik ví. Popsala jsem tři velký stránky a ještě nestíhala psát a byla fakt ráda, že jednou "něco děláme". Kdyby to tak jen bylo častěji.. Na dějepis nám s prominutím vlezla němčinářka (která si na začátku hodiny odemkla třídu, kde už učila její kolegyně, no vtipný) a sháněla se po penále, kterej někde nechala.. jo, bylo mi jí trochu líto, ona je pořád strašně zmatená.. ale dvakrát se na něj zeptala a třídní jako, že ho tam nemá, a podruhý už jí to řekla docela ostře a němčinářka odešla a my jsme nemohly jinak, ale úplně jsme s P. tiše vyprskly... byla to prostě komika té situace. (A co víc, po hodině tam přišla zas a pořád hledala penál. Musely jsme rychle pryč..)

pokusy o socializaci na rodinných slezinách...

27. dubna 2014 v 12:39 | confused thoughtful |  asi jako deník
Je to stále stejný scénář - strašně moc lidí; hluk, že pomalu neslyšíte ani člověka, s nímž si povídáte, sedícího vedle vás (natož pak své vlastní slovo). Pořád ty samé otázky (proč vlastně nejíš maso?) a témata (půjdeš na vysokou? Už víš, co bys chtěla studovat?). Rodinné sešlosti jsem vždycky hrozně nesnášela a pro nespolečenského člověka, jako jsem já, jsou jen nutností, kterou je potřeba v tichosti přetrpět...
Včera to ale vlastně bylo docela fajn.

Slavili jsme tetiny padesátiny.
Hrozně jsem se těšila na tetu - a její rodinu (ačkoli se v některých ohledech míjíme, mám je fakt ráda). Teta je pro mne hrozně důležitá.. Bylo nás tam čtrnáct (a dvě děti a jeden pes, ale nevím, jestli se to taky počítá)..
Po socializačním šoku, kdy naše čtyřčlenná delegace (já, táta, jeho přítelkyně a děda) napochodovala k tetě domu, a vítání, zdravení a volíbávání s každou novou tváří (až na ty děti, he), jsem měla pro mne nejobtížnější část slezin za sebou. Asi ze všeho nejvíc mi vždycky hrozně vadilo právě to pusinkování všech.. včera ale ne. A celá company byla taková milá a vstřícná. Sice jsou to lidi, které vidím jednou za rok právě na těch oslavách.. ale jsou fajn, tak proč ne, žejo.
Pak jsem šla přát tetě. A bylo pro mě moc důležitý jít za ní s taštičkou (a Murakamim v ní, hááá), kterou jsem jí koupila, a dát jí ty knížky - a vůbec být tam s ní a u ní a tak. Vypadala moc potěšeně, že jsem jí fakt udělala radost... to mě moc těší.
Pak jsem šla přát tátovi.. měla jsem takové lehce adventurous dopoledne - strávila jsem ho v Luxoru (nejdřív jsem mu ale šla do Alberta koupit kuchařku) právě vybíráním dárků pro taťku. Pak jsem šla ještě do Lidlu pro maliny a borůvky na Kladkakku (švédský čokoládový dort, který jsem chtěla upéct tetě k narozeninám - což asi nikdo nepochopil, že je přímo pro ni, ale dostalo se mi za něj velké chvály.. :-[ Tak to mě potěšilo! Na první pokus vysekat čokoládový dort s konzistencí přesně takovou, jaká má být, že.) Nakonec jsem tátovi koupila francouzskou kuchařku od Apetitu a kuchařku s pizzami.. a čokoládu s Irish whiskey a myslím, že fakt hezkou taštičku. Právě se mi vrátil z Kanárů, děsně mi chyběl a bylo pro mě důležitý už jen tak s ním chvíli být.. na dárky u tety jen nahlédl a tvářil se, že je rád.. večer mi ale psal a opravdu z nich měl velkou radost... že prej jestli mu z těch kuchařek uvařim:-)) Asi se dostávám do vývojové fáze, kdy dárky raději dávám, než dostávám... vidět to, že jste někomu udělali radost a svým dárkem ho potěšili je fakt moc hezký... Jasně, dostat knížku je krásný.. ale dát někomu Murakamiho??? Extáze..

curriculum vitae, aneb...

25. dubna 2014 v 23:01 | confused thoughtful |  pocitování
... někdy si prostě připadám hrozně opuštěná a pak je mi hrozně smutno. Dneska na mě zase dolehlo stýskání.. po dlouhé době. Chce se mi brečet, chtěla bych si přetáhnout deku přes hlavu a vybrečet se, celá celičká.. do nového dne, do nových nadějí, někam jinam.. celé odpoledne jsem úplně nepoužitelná, takovéhle stavy nemívám, ale teda když už, tak už - problém je, že jsem ve škole byla jen dva dny a z toho fakt k něčemu byly asi tak dvě hodiny (kdy jsem dneska jakž takž pochopila matiku a pak jsme na biologii řešili normalitu) - mám teď pocit úplný marnosti, ztráta času, nic se nikde neděje a výsledky mojí snahy žádný... a navíc nám teď dvě hodiny po sobě odpadá angličtina... ale tak to je teď žejo jedno. Prostě jsem odpoledne přišla úplně vycucnutá.. přitom to dneska celkem šlo, protože jsem seděla celý den s P. (J. je nemocná) a povídaly jsme si a nasmály jsme se spolu, po škole jsme si koupily v krabici pizzu a uspořádaly si venku pod stromem vedle školy slavnostní oběd pro dvě na oslavu toho, že jsme přežily pátek...

Cítím strašnou prázdnotu, takovou tísnivou, smutnou, bolavou. Potřebovala bych nějakej ventil, hrozně se mi chce psát, v hlavě mi jezdí desítky různých útržků, začátků a spojení potenciálních nových básní, zároveň ale cítím úplně tvůrčí prázdno.. vím, že i kdybych se o něco pokusila, stejně by to dávalo smysl leda tak mně (a to ještě kdoví jestli).. asi prožívám nějakou uměleckou krizi nebo co..

Untitled | via Tumblr

Byla jsem odpoledne úplně hotová.. nasosala jsem se kafíčka a nalila se mnoha skleničkami Ice tea, účinek naprosto žádnej.. začínám ho cítit až teď. To zas bude noc. Možná ani nemá cenu pokoušet se jít spát, docela jsem se na to těšila, taky na klidnej páteční večer.. spolu s knížkou.. ale nemohla jsem si ani číst, to už je fakt špatný..

Ono nejde o to se "rozptýlit" - nějakou uměleckou cestou (ať už čtením, nebo psaním, na tom celkem nesejde) - i když se o to teď nejspíš pokusím, protože mám fakt nějakej vnitřní přetlak.
To, co bych teď potřebovala, je naslouchání, objetí, blízkost...

terapeut session vol. "freshly 17 years old"

23. dubna 2014 v 22:41 | confused thoughtful |  asi jako deník
Rozhodla jsem si dnes udělat milý poslední volný den (napsala bych "hezký den", ale..). Kvůli přijímačkám jsme ještě včera a dnes měli volno.. což je koneckonců docela fajn; i tak mám osypky, když jen pomyslím na to, že už tam zítra musím zas a koho všeho tam potkám.., že už zas budu muset žít sociálně.
Včera jsem celé odpoledne strávila na výstavě Tima Burtona - moc na mě zapůsobila - a nakonec po několika hodinách prohlížení obrázků, črt a takových věcí strávila v budově ještě několik minut navíc kvůli nenadálé spršce. Prostě - člověk chodí pořád v sukních a když si jednou vezme něco s nohavicema, leje jako z konve a on si akorát namočí kalhotu. Šla jsem si pro oběd do Starbucks (byly čtyři... - když na to přijde, fakt se moc dobře nestravuju - dala jsem si Grande Caramel Macchiato, ňami) a pak se teda s kelímkem prošla ze Staromáku až na metro. Jinak ale velkej fláking.. A dlouho do noci jsem si četla (Zlato, já se od toho prostě nemůžu odtrhnout) - stejný je i dnešní plán (chacha, mluvil tady někdo o tom, že půjde spát brzo? Cha!).
Dneska jsem teda dopoledne strávila přípravami do školy.. (Naštěstí jen jazyky.. ty mám ráda. Ale zítra u nás supluje matiku taková děsně.. vostrá matikářka. Huá. Huááá. Jestli... se mě zeptá, co je to vektor, tak to bude fakt blbý.) A pak se vrhla do pečení nádivky. Strčila jsem tam polníček a petrželku, do části trošku sýra, prostě tak co bylo zrovna po ruce :-D.. myslím, že výsledek není tak špatný. :) A pak do mého oblíbeného papírnictví! Koupila jsem si pár velkých sešitů (tři černé... jé. Mám s nimi své plány...), dva menší.. no a pak vyrazila za psycholožkou. Měla jsem to myslím naplánovaný úplně ťip-ťop.

Má v ordinaci psací stroj (což se mi hrozně líbí, moje psycholožka je tak trochu intelektuál... žádná komerce a notebook, hohó).. byla jsem tam dřív, teda jako v čekárně, tak jsem seděla a poslouchala, jak za dveřmi píše... bylo to takový uklidňující, ťuk ťuk ťuk. Občas přemýšlím, jestli zapisuje po odchodu pacienta jeho myšlenky a pocity, nebo v mezičase svoje vlastní, aby to jako dala. V každém případě mi po páté přišla otevřít.. A bylo prostě jen v pořádku být zase u ní.
Hned jsem to na ni vybalila Začala jsem mluvit o h. (jako tak často..) - a prostě jsem se jen usmívala a byla taková radostná a myslím, že na mně bylo vidět, jak moc mě potěšilo naše narozeninové setkání.., střetnutí duší a myslí.. připadala jsem si taková prozářená, že jako během vyprávění trochu sálám optimismus..
No, a sice jsme pak teda vůbec nemluvily o tom, co jsem chtěla a potřebovala pořešit (vztahovou krizi - viz já a ženy na Dillon - a vnitřní rozpor.. to, že mě občas úplně ovládá intenzita mých myšlenek a snad trošku nadějí), - myslím, že jsem působila dojmem, že mám teď všechno tak urovnaný, že snad v tomhle ohledu momentálně ani nemohu něco řešit - zato jsme si ale dlouze povídaly - trochu o tetě (řekla jsem, že bych jí chtěla upéct k narozeninám dort.. s čokoládou.. švédský.. tak jsme mluvily o vaření a pečení, he :-D).. a hodně o rodině.. vztazích s rodiči.. mámě.. dětství. Bylo to zvláštní, ale asi hodně důležité.. a věci ze sebe pořád postupně vyplývaly.. Vlastně je to opravdu zvláštní, ale psycholožka je první člověk, se kterým jsem někdy mluvila (uceleně) o svých vztazích k ženám. Bylo myslím vážně důležité o některých věcech mluvit, o všech, dát je do souvislostí.. a hlavně pojmenovat je a pokusit se je nějak uchopit.. byla chápavá. Líbilo se mi, jak se pořád ptá na ten dort.. jako kde jsem objevila recept a tak.. a když jsem jí řekla, že na blogu jedné blogerky, která píše recepty na švédské dezerty, a ona se zeptala, jestli už jsem nějaký zkoušela, a já že jako ne, že vždycky jen slintám.. :-D ...

http://www.lovequotesimg.com/quotes-images/i-get-the-biggest-smile-on-my-face-when-i-talk-about-you-788393.jpg

nezávislost, svoboda a euforičnost..

21. dubna 2014 v 23:26 | confused thoughtful |  asi jako deník
Uvědomila jsem si, jak moc ráda jezdím vlakem.
Necelý víkend jsem byla u kamarádky v Písku... a protože byl trochu vyprodanej autobus, alternativou pro cestu za ní mi zůstal právě vlak. A bylo to tak... osvobozující. Připadala jsem si hrozně dobrodružně, svobodně a nezávisle. Ono už samo nádraží má takovou svoji zvláštní atmosféru (tady cizinec, tady kufr, bacha, divoce pobíhající dítě, víte co...) - a k tomu ten pocit svobody, toho, že člověk někam jede - a ještě tak nějak "na vlastní pěst", musí najít nástupiště, pak si sednout do správného vlaku a pak zvládnout vystoupit na správné stanici... I když tamtudy (přes nádraží) každý den jezdíte do školy, nedokážete prostě tu atmosféru tak dobře nasát a "vcucnout", jako když jedete odtamtud. S kafíčkem v kelímku jsem se tedy v sobotu v půl osmé statečně vydala hledat vlak, který mi měl jet za čtvrt hodiny (po víkendovém vstávání ve tři čtvrtě na šest si asi umíte představit, jak utahaný student potácející se po ranním nádraží s kelímkem kafe třetí den prázdnin vypadá). Nakonec jsem vlezla do jednoho, který tam už čekal, připravený k odjezdu asi za deset minut, a jen doufala, že dojedu tam, kam mám... sice jsem z toho asi hodinu byla neklidná, ale nakonec se ukázalo, že jsem to zvládla.
Vidina dvou hodin ve vlaku byla strašně lákavá. Nejdřív jsem se jen kochala cestou - Praha v ranním bílém oparu mlhy, bylo to moc hezké.. město, Vltava.. Cestou dál pak všude zeleň, probouzející se den.. Ve vlaku se mnou jeli zajímaví lidé..
Nakonec jsem si vyndala svoji krásnou novou knížku v červeném :).. a začetla se.
S kamarádkou to byl hezký čas, nevídáme se moc často, takže pak dokážeme hodiny jen sedět.. a povídat.. asi jako v sobotu. Po obědě v indické restauraci (sýrové placky a tři barevné omáčky - Kač to, frajerka, přehnala s takovou fakt pálivou a pak dělala ksichty a nemohla to zapít ani dvěma mangovými džusy :-D..) jsme se uvelebily u Zuzky doma a do večera nevytáhly paty. Nutno ale podotknout (napsala jsem omylem "podat" - asi to mělo být něco mezi "podotknout" a "dodat", hahá!), že v Písku byly velikonoční trhy, takže jsme si prošly most, na němž byly rozestavěné stánky s různými rukodělnými výrobky, já jsem trošinku zashoppovala (Pražák, žejo).. no a bylo to fajn.
Vždycky se pak za to naše vyvalování trošku stydím, že jsme hrozně neakční a tak.. ale, koneckonců, měly jsme ty prázdniny, žejo.

"reminding" songs..

18. dubna 2014 v 22:31 | confused thoughtful |  asi jako deník
Možná v nás některý písničky prostě zůstávaj', někde hluboko - .. navždycky spojený s nějakým okamžikem.. a s někým..
U mě třeba s blízkou duší.. A ne, že by mi k ní ta písnička nepatřila už dlouho, ale až po včerejšku.. tak nějak.. no, prostě už tak nějak celistvě, úplně.. A při jejím poslouchání se nemůžu nepousmát.. zdvihá mi koutky úst, cítím něhu. :)
Některý písničky jsou vlastně až smutný.. pro to, jak jsou krásný - a některý jsou takový teskně krásný pro to, že v sobě obsahují něco smutného, něžného..

Myslím, že někdy je nám prostě hezky.. když si uvědomíme něco zásadního.. něco, co v nás pořád jen dozrávalo a čekalo k uvědomění (ne ale, že by to byla první chvíle.. jen prostě.. pořád je ten pocit takový hlubší.. snad samozřejmější..).. něco definitivního..

Možná prostě jen cítím... nevím.. to, že to bude tak, jak to má být.. cítím, že jsem si něco uvědomila a konečně se někam sunu.. nechci ubližovat milovanýmu člověku..
Bylo by hezký být spolu třeba večer a, nevim, třeba si spolu číst..
A prostě.. spolu jen tak nějak vnitřně být.. jako to cítím teď...

patience | via Tumblr

Cítím strašnou něhu a strašně hluboký vnitřní porozumění..

seventeen' baby (and just as it's meant to be).

17. dubna 2014 v 22:34 | confused thoughtful |  asi jako deník
Narozeniny jsou samy o sobě docela významným dnem. Je to vlastně takové tak trochu blessing, důvod k oslavě.. myslím, že toho, že kolem sebe máte lidi, které máte rádi, se kterými je vám dobře.. toho, že s nimi můžete být.

No, tak mi teda dneska je sedmnáct. Je to.. zvláštní. Wau. Přijdu si najednou nějaká velká..
Asi se čeká, že se hned v den narozenin začnete cítit prostě trochu.. jinak. A musím říct, že u mě to fakt docela platí. Od rána si přijdu prostě.. starší. (Paradox je, že jsem born až odpoledne, ale to nevadí.. haha:)).
Nechci se teda jako nějak přechválit, jo, ale mám pocit.. že jsem za poslední dobu tak nějak trochu.. zdospělela, vyspěla.. (vlastně je to otázka několika posledních dnů). V myšlenkách, v názorech, v postojích, v pocitech. Těžko říct. Možná to k tomu patří - k tomu, že vyspíváme. Přijímat věci tak, jak jsou, a prostě přestat proti některým daným věcem bojovat a vzpírat se jim. Ne vzdát se všech nadějí, snů, jen si říct "Dobrá, je to takhle, to ale přece nutně neznamená, že to nemůže být i hezké.."

Pro mě bylo nejdůležitější asi to, že jsem se viděla s milovaným, drahým člověkem... s mojí nejbližší bytostí.. A bylo to moc příjemné setkání, moc krásné dopoledne.. vlastně díky ní mám krásný narozeninový den. :) Bylo mi moc hezky.
Bylo to prostě jen.. přirozené, taková znovunalezená blízkost.. sdílení (..) porozumění.. naslouchání.. povídání.. Myslím, že se nám spolu opravdu hezky bylo..

Johanna Wahlberg | via Tumblr

A to jsou prostě chvíle, kdy si zase plně uvědomuju, že v životě jsou opravdu nejdůležitější okamžiky.. úsměvy, smích, sdílení blízkosti.. objetí... To je to, pro co žijem.
Moc krásná blízkost s moc blízkým člověkem... zase jsem si uvědomila, jak moc mi tohle všechno chybělo. A jak strašně sobecky jsem se chovala..
Je prostě tak podstatnou součástí mýho života.. Dotýká se mojí duše, mého srdce.. a připadá mi, že rozumí mým myšlenkám a pocitům jako nikdo jiný. Můžeme si jen povídat a.. a je to tak hezký..
Vlastně mám pocit, že jsem narozeniny měla.. dopoledne a trochu odpoledne.. moc jsem si je užila, hlavně hned od rána..
A dostala jsem krásný dárek.. takový.. něžný.. od něžné bytosti něžný dárek :) I když pro mne bylo nejvíc už to, jenom spolu tak být..


Teď už cítím, že tak nějak doznívaj'.. docela dost lidí mi přálo.. člověku se celý den dostávaj' gratulace a už je z toho trošinku tired.. společensky telefonovat a tak - já si na to hrozně nepotrpím... :-D Ano, cítím, že už ta slavnostní nálada dneška pomalu odchází.. ale proč (z ní) necítít alespoň trošku radosti po celý rok?
Ale stejně - to, co mě potěšilo nejvíc.. - přání tak moc od srdce, tak vlídná.. něžná slova.. dlouhé pohledy s někým, koho mám tak hluboko v srdci.. - a moje největší splněné přání... to bylo naše setkání..

Odpoledne přišla máma z města, popřála mi.. dostala jsem dárky.. jsem si o ně trošku jako řekla :-[ Několik knížek (tři).. a Lush kosmetika.. jo a ještě květináč s hyacintem nebo co, já mám asi radši "řezaný" kytky do vázy (možná proto jsem dneska koupila květiny té bytosti - ano, je to h., ale možná už je opravdu načase začít používat jiné oslovení...), ale alespoň tady má co kvést.. Jo, je to fakt milý.. že mi máma chtěla udělat radost.. já vím, se mnou je to děsně těžký.. ale zase je hezký, když mi třeba svou pozornost dá alespoň takhle, vím, že se snaží, vím, že jsem drzá a chovám se občas hrozně.. ale taky to s ní není jednoduchý.
No, takže prostě tak.


just like those special days..

16. dubna 2014 v 23:10 | confused thoughtful |  asi jako deník
Měla jsem dneska takovej zvláštní, hrozně pocitovej sen.. s paní profesorkou na chemii. Vím přesně, proč se mi to zdálo.. a čeho se to asi dotýkalo, o čem bych teď měla přemýšlet.. bylo mi z toho ráno zkrátka zvláštně. Byla hrozně nešťastná, říkala, že mě má moc ráda.. vlastně plakala.. a tvářila se, že musí jít.. cítila jsem, že ji nechci pustit, ale zároveň jsem byla tak nějak vyrovnaná a v klidu..

Koupila jsem dneska bonbónky a už trošku slavila.. s učiteli.. kamarádkami.. - a spolužáky. Vlastně mi spousta učitelů (všichni, za kterými jsem zašla..) popřála, všichni se tvářili upřímně a bylo vidět, že to myslí vážně.. bylo to moc milý. A ještě mohli mít radost z Ferrero bonbónu. :)
Pan profesor na biologii.. fyzikářka.. a pak ta moje zlatá paní profesorka na chemii.. hrozně jsem s P. po fyzice řešila, jestli za ní teda jako mam jít před hodinou, nebo až po ní.. říkala jsem, že je divný jít za ní dopředu.. ale pak jsem šla... Až dlouho po tom našem chvilkovém dialogu jsem si uvědomila, že můj pocit z toho setkání je něčím vlastně hrozně podobný tomu snovému.. prostě psychicky, to, jak mi bylo, jak jsem se s ní cítila.. zvláštní... Fakt si myslím, že spolu máme hezký stav - (ale) třeba je to tím, že já ji mám prostě opravdu ráda.. a ona je taková hodná a férová a lidská.. takže to cítím na základě toho.. Šla jsem k ní do kabinetu a ona jako "Dobrý den, Kačenko, co potřebujete," a já: "No, já Vám nesu bonbón... já mám zítra narozeniny totiž..." a ona mi hned jako podala ruku a přála mi.. a řekla mi, že to není všechno o známkách, a že oni všichni ví, že jsem šikovná a talentovaná a tak.. to bylo hrozně, hrozně milý.. to mi vlastně už hrozně dlouho nikdo neřek' (kytkovský sklony, eh) - občas to asi všichni potřebujem slyšet.. tak já jako že děkuju žejo.. a pak řekla... že mi ještě dá pusinku (říkám, že je úžasná)... a políbila mě na obě tváře, čímž mě trochu uvedla do rozpaků a hrozně.. já nevim.. naněžnila a tak... ale připadalo mi to takový.. přirozený.. moc jsem nestihla zareagovat, možná jsem byla trochu moc v šoku.. tak jsem jí jenom pohladila po rukou, když se ke mně naklonila.. já ji fakt mam ráda.. :)
Říkala jsem si, takhle se obvykle zamilováváme - přesně takhle.. člověku, který je emočně vyprahlý.. a žízní po lásce.. se dostane troška něhy a pozornosti, které tolik potřebuje... Což se teda nestalo :).. ale je pro mě vážně důležitá.

Na angličtině mě překvapil spolužák, když mi obětoval k svačině sýrovou housku (to by člověk nečekal, spíš bych si řekla, že se na mě vykašle).. teda, až jako po hodině - asi bych to do něj neřekla. Ale fakt mi pomoh', měla jsem děsnej hlad.

A pak dějepis.. upřímně mě třídní fakt trochu nas.ala. Čekali byste, že třídní učitel stojí vždycky při vás, podporuje vás, ukazuje cestu a raduje se s vámi (HA - HA - HA).. je to asi zvláštní, ale já to tak mám s více učiteli, jenom ne se třídní. Nicméně jsem si řeka, že jí taky dám bonbón, tak jsem za ní šla po hodině a řekla jí, proč jí ho dávám.. a ona se zatvářila asi jako kdybych jí oznamovala, co jsem měla dneska k snídani, řekla "Aha, tak všechno nejlepší," vzala si bonbón a odkráčela. To je moje třídní.
Já vim, že pro nás taky dělá nějaký věci a tak.. Jen mi jde o princip.
Samozřejmě mě nemohou mít rádi všichni učitelé a ani bych to tak nechtěla.. jenom prostě, nevim, alespoň mohla projevit trošku zájem.
Jo a to nemluvim o tom, že mi dala test.

Po matice jsem šla ještě za matikářem.. tvářil se trochu překvapeně (myslím, že fakt byl - z toho, že mu vůbec něco nesu po tý pětce ze čtvrtletky, že na něj nejsem napíp.. ale proč bych byla, žejo.. on za to zas tak moc nemůže), ale podal mi ruku, zeptal se, kolikáté mám narozeniny, pak mi asi pětkrát poděkoval a pak mi řekl.. "To máte, Katko, sedmnáctého na Rudolfa, ne?" A já.. "No.. jo.." A on jako že dědeček byl Rudolf a bratr je Jiří čtyřiadvacátého a tak že si tyhle dny pamatuje.. A já: "No.. a ještě jsem dneska na Rudolfa psala test.. druhýho.. z dějepisu.. tak je to takový symbolický.." A on: "Haha, to jo.. no tak ještě jednou děkuju.."
No, vidíte, i matikáře jsem potěšila víc, než třídní. Achjo, s ní je to fakt děsně těžký. Příště jí nic nedám :-D

Mám zlatý kamarádky.. dostala jsem moc hezké dárečky, od P. hrníček (!!!), od J. náhrdelník.. fialový.. ručně mi ho ukorálkovala :) Od A. malinovou hořkou čokoládu.. no, a od J. a P. taky čokolády.. a hezky mi přály.. tak jsem je začala opusovávat.. :-D Nevím, komu to přišlo víc vtipný, jenom jsem nějak měla need to.

Vlastně je stejně na těch narozeninových dnech něco takového hrozně výjímečného.. A zvlášť, when being with the beloved person.. Looking forward....

✖️✖️

přesně tak, jak to má být.

15. dubna 2014 v 22:24 | confused thoughtful |  asi jako deník
Chtěla jsem jenom říct, že je mi tak nějak.. dobře. Opravdu.
Mám (konečně) pocit, že věci zase dávají nějaký smysl. Že se děje to, co se má dít..

Byla jsem dneska chvíli s tak drahým a blízkým člověkem.. a bylo mi tak hezky. Moc jsem mluvila (hooodně), to tak dělávám, když je mi hezky, pak to nemůžu zastavit a jedu.. je to u mě projevem velký blízkosti, pocitu porozumění (i když celou dobu něco žvaním - vím, že to zní paradoxně)..
Pocit porozumění. Home. Jo..
Připadalo mi to jako.. takový spolusdílení a přibližování dvou duší.. Možná je to takhle opravdu v pořádku, opravdu si tím duše vzájemně dávají, co mohou.. A mně bylo s h. moc dobře..

Jenom jsem pořád měla objímací nutkání. Ale s tím se dá vydržet.. :)
A pak.. bylo zvláštní být tak blízko u sebe a tak se spíš jako.. dotknout paže.. drahého člověka.. ale takové krásné, intimní, známé, já nevím...

(3) Tumblr

"divnej týpek" a hluboké poznání..

14. dubna 2014 v 22:55 | confused thoughtful |  asi jako deník
Mám pocit jako že.. to bude dobrý. Že bude líp, že bude dobře. Že to zvládnu.. spolu s h.

Jako by mi částečně dnešní hodina ZSV a buddhismus, částečně hudebka a muzikálovej film Ježíš.. a hodně to, že jsem se viděla s h., už úplně otevřelo oči.. Otázka mojí víry je myslím sama o sobě dost složitá - ale pokud je to víra, víra jakože věřím, proč by ta moje nemohla vycházet z několika "směrů" (a zároveň vlastních pocitů a intuice)..
Bylo pro mne důležitý, že jsme se zabývali Buddhou a buddhistickým pojetím prázdnoty - a potřeby mít.. jako by velká snaha o "oproštění" (od všeho) opravdu mohla zamezit utrpení (a trápení)..
U Ježíše jsem si zase uvědomila, že jsem na ten muzikál a jeho myšlenky sice nějakou dobu trochu pozapomněla, ale zní ve mně pořád... čeho jsou lidé schopni, jak povrchně soudíme, jak se schováváme ve většinách (já ne!!!) a kolik jsme schopni obětovat... A "trápení a spousty denních strastí", tu apoštolskou píseň zbožňuju.. Občas je myslím fajn si ty křesťanské myšlenky připomínat. Že vlastně nikdy nejsme úplně sami, pokud nějakým způsobem požádáme o pomoc..

Mimochodem mám takovou správně.. přemýšlím nad tím slovem.. snad "zvláštní" profesorku na hudebku, působí dojmem opravdu kulturního člověka, že kromě velkého citového pouta k hudbě taky hodně čte, dívá se na filmy a chodí do divadel (něco pro mě, žejo).. Vyprávěla nám o nějakým svým kamarádovi, se kterým zpívala ve sboru, "já alt a on krásný kontratenor.. hrál na cimbál..." - a na to "slečny" z mojí třídy (má bývalá spolusedící, urgh) "Jak vypadá?" a chudák hodná pani profesorka, snad ve snaze přizpůsobit se směru, jímž se v tu chvíli mohly ubírat jejich myšlenky: "Dobře vypadá.."
A holky "Ale neee, cimbál..." Málokdo ji někdy poslouchá, mně je to hrozně líto, protože si myslím, že toho fakt hodně ví a hodiny s ní jsou zajímavý... tak jsem jí dneska nahodila dvě "správný" odpovědi, když se na něco ptala.. Výše zmíněné "slečny" se pak hrozně divěj, když něco vim, nějak spolupracuju a ještě je to dobře (možná se divěj prostě tomu, že mám něco v hlavě... podle sebe soudím tebe?) - tohle teď začaly dělat na češtině a strašně mě to štve.. tak já si to přece do tý školy žejo nechodím odsedět, ale něco tam dělat, něco se dozvědět.. tak se snažím alespoň přemejšlet a nekašlu na to a píšu si poznámky.. no.. pak no wonder, žejo.

Tumblr

Ona má vůbec takový vtipný hlášky. Pak ještě něco říkala a řekla: "..no, Egon Bondy.. možná ho někteří znáte.. to je taky takový divný týpek.. On se pohyboval někde na pomezí komunismu a buddhismu.." (to mi přišlo děsně legrační) ".. sami asi vidíte, že je to takové docela velké rozpětí.. komunismus - buddhismus..."
No, takže tak, já mam prostě divnou třídu a říkam to už minimálně tři roky.

Ale..
Já prostě někde v sobě cítím, že... že to zkrátka bude lepší. Že nějak budu s h., že budeme spolu a bude nám hezky.. a budeme si povídat a..
Cítím najednou hroznou jistotu. Takový, ze který se vám chce smát a plakat zároveň, cítíte, že docházíte k něčemu hlubokýmu.. já nevim no...
Celý odpoledne jsem taková docela pozitivní, myslim..
Moc se těšim.. a když vím, že se taky těší... božebože cutecutecute...
A připadá mi, jako kdyby takhle jen všechno mělo smyslu, jako kdybychom se jen o trochu víc dostávali k podstatám svý existence.. právě takhle...
Jako bych si uvědomila něco hrozně zásadního... že láska (ať už jakákoli) je především nemyslet JEN na sebe... (Muselo mi to dojít až po takový době?)

• quote •

Tumblr
Jo, a btw - profesorka na ZSV mi na test za jedna napsala "Velmi pěkná práce!" (a ještě vykřičník u toho, vykřičník!). Chachá! He.

myšlenková blízkost? blízkost..

13. dubna 2014 v 23:30 | confused thoughtful |  asi jako deník
Moc nerozumím tomu, jak to h. dělá.
Prostě jen je mi někdy opravdu smutno, fakt smutno, hodně smutno.. přemýšlím.. A pak mi najednou napíše, tak.. náhle.. a je to tak hezký, plný něhy a pochopení, a já mám pocit, že úplně tuší.. cítí můj smutek..
A je to, jako kdybych od h. dostala big hug, je to porozumění a velká blízkost...

Hold my hand ❤

Byla jsem dneska zase v Luxoru. Kochat se. Kochala jsem se něco přes hodinu, možná hodinu a půl.. a jenom si prohlížela knížky, chodila mezi nima.. a pak vlezla do patra s cizojazyčnou literaturou, zašila se do anglickýho koutku a kromě věčnýho smrkání (A) nechápu, jak jsem to s těma posledníma dvěma kapesníčkama, který jsem pořád střídala, mohla zvládnout, a B) je nepraktický brát si na cestu celej balíček, protože je stejně pryč dřív, než řeknete "hepčík") o mně nikdo nevěděl.
Hledám inspiraci, mimojiné.. ale o to ani tak nejde. Spíš se ráda obklopuju slovy, schovávám a ukrývám se mezi ně, do náruče stránek.. A ty krásné obálky, občas jsem z nich fakt unešená! No, u anglických knížek je to se mnou vždycky na hrozně dlouho.

kým jsme

13. dubna 2014 v 0:04 | confused thoughtful |  pocitování
Možná jsme jen křehký a zranitelný duše, schovávající se za maskou zdánlivé odolnosti.. výřeční, abychom zakryli svoji slabost. Drzí a vlastně snad i provokující, ale ve skutečnosti je to jen jakousi pózou, povrchem, o němž doufáme, že ho někdo prohlédne a podívá se pod něj, aby našel obavy a nejistoty, smutek a starosti.
Zpovídáme se svým psychologům ze svých bolestí a trápení, rozebíráme své životy a znovu je skládáme, snažíme se najít smysl, jít po podstatě.
Vyvoláváme o sobě ve svém okolí částečnou iluzi už jen na základě projevu, chování.. oblékání. Možná se jen snažíme přiblížit tomu, kým bychom chtěli být, kým bychom rádi byli.. a zdánlivě se nám to snad i daří, ale cítíme, že někde uvnitř jsme to pořád "jen" my, příliš nepochopitelní a příliš těžce uchopitelní (a příliš dramatičtí, že) na to, abychom se mohli pokusit se projevit takoví, jací jsme, protože většina těhle pokusů skončila zmarem - takže radši dál pokračujeme v iluzi a snažíme se jí hlavně věřit sami..
Hledáme porozumění v knížkách a nalézáme v nich přátele.. někdy se cítíme příliš osamělí a právě knížky jsou to, co tady pro nás zůstává stále a nabízí nám svoji papírovou náruč, když se někam potřebujeme schoulit..

Přejeme si podvečerní procházky městem s člověkem, který je nám tak drahý.. prožít si spolu pomalý příchod večera a noci, všeobklopující tmy.
Tak rádi bychom se na chvíli drželi za ruce, objímali se, pohladili se ve vlasech (tím myslím pořád jako s naší milovanou bytostí).. schoulili se a na malý okamžik cítili jistotu, bezpečí.
Hledáme blízkost.
Zmítáme se mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co bychom měli, ztracený tam někde ve svým nitru, někdy máme pocit, že se udusíme, že dochází kyslík, tak špatně se najednou dýchá, někdy je tak těžký se nepotopit..

A pak - jsou to zdánlivě obyčejný věci. Chytit se za ruku, sedět vedle sebe na lavičce, pít spolu čaj.
Přesto tak neobyčejný.. možná právě pro svoji prostotu.
Nechci bejt patetická, ale jeden ze záplavy fakt známých citátů hlásá, že nejkrásnější v životě jsou okamžiky - a ne věci. Souhlasím.

something special about Friday evenings

11. dubna 2014 v 23:08 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jsou dny, kdy bych si prostě jen moc přála moct tak jakože jen tak být s h. Obejmout se, cítit, že je vedle mě, moct jen tak nějak sdílet… cokoli. Opravdu se necítím dobře. (Vlastně už dva tejdny.)
Odpoledne jsem měla sraz s mou moc drahou tetou… vídáme se málo a mně je to fakt líto, mám ji opravdu, opravdu ráda. Hezky jsme si popovídaly, naše setkání se protáhlo na tříhodinové povídání o věcech vážných (psycholožka, musela jsem jí o ní říct) i méně… bylo to hrozně fajn.

Přijela jsem asi před šestou… a bylo mi opravdu zvláštně. Od rána se cítím divně, vstávala jsem s obrovským knedlíkem v krku - a rozpíjela ho vincentkou; když jít do školy, tak jít do školy (měli jsme psát ten test z fyziky a z češtiny a vůbec, já mám hrozně nerada pocit, že se flákám… vlastně mi to, že mě nechá "dom", častěji nabízí sama máma, než že bych za ní já jen tak přišla a řekla jí, že mi je bídně a že nikam nechci). Nemohla jsem pořádně polknout a měla pocit, že ze mě nevyjde ani hláska… tak mi bylo zle.
Záhadou mi v každém případě zůstává, je-li to alergická reakce (jako na šeříky? Nebo na co?), projev nějakýho začínajícího bacila… nebo prostě projev únavy (to asi v každém případě) - nebo prostě kombinace. Nakonec jsem to teda nějak dala, den strávila cucáním vincentkovejch tablet (asi sedm); po čase se vám z toho začne dělat mírně nedobře - ale krk mě nepřestával bolet a nějak jsem neviděla jiný východisko než v těch tabletách.
Jsem člověk s věčně nízkou teplotou. Mým "normálem" je plus mínus 35, 5°. Když jsem ve stresu, klesá mi ovšem - docela dost… a někdy je to (z hlediska homeostázy) dost značný teplotní šok i pro mě samotnou, víc než pro kamarádky, které občas zlobím se studenýma rukama, přikládajíc jim je na jejich většinou teplé tváře. Byla mi STRAŠNÁ ZIMA. Převlékla jsem se ze šatů a silonek… a k legínám a tričku přidala tlustou mikinu a na ponožky navlíkla ještě jedny froté, "chlupatý". Nestačilo to. Pořád jsem se cítila hrozně studeně, byla jsem studená, teploměr hlásil 35, 1 ° (myslím, že z lékařskýho pohledu je hranice mrtvolity a nemrtvolity někde na mé běžné teplotě)… šla jsem si udělat zelený čaj, pila ho dost teplý, nevěděla, co mám dělat. Pokusila jsem se trochu jíst - a nakonec skončila na gauči zachumlaná ještě do tenké deky… uspokojovala jsem své intelektuální potřeby a strávila divný, zmrzlý a trochu mrzutý večer s časopisy Respekt a Reflex, dalším zeleným čajem a ohřívací "teplou" lahví v zádech (aby mi jakože dělala teplo na místě, kde nic tak moc hřejivého nemám, na rozdíl od těch ponožek na nohou - ne asi, na loktech tyjo - a hrnku v rukou, třeba).
Bylo mi opravdu hodně špatně. Dvě hodiny po příchodu z venku a ze školy jsem se vůbec jen tak vzpamatovávala… ze dne (test z fyziky!!!), z týdne, z toho všeho.

†madness returns† | via Tumblr

Ale kromě tý hrozný zmrzlosti mě i pobolívaly svaly (nebo nevim, prostě něco všude po těle… kosti asi ne, hm… a zas klouby v zádech asi nejsou), cítila jsem se jen hrozně unavená a fakt sick. Tak jsem začala přemýšlet, jestli už (delší dobu) něco nepřecházím… jestli se u mě třeba chřipka (nebo jakékoli onemocnění doprovázené u většiny lidí "výlezem teploty") nemůže projevovat třeba mimo jiné výrazným poklesem teploty… Mimochodem, fakt když je mi špatně, jdu s teplotou dolů. Vždycky.
Teprve teď, když píšu, cítím, že je mi trošku líp.
Možná je ta změna teploty (často) myslím znakem nějakýho většího hnutí mysli, emoce… a občas taky stresu… a strachu.
Člověk by si řekl, co mě stresuje v pátek odpoledne.
No, plánovala jsem si hrozně kulturní a hrozně dobrej víkend - výstavy a knížky (mooooc knížek) a tak. Myslím, že budu ráda, když se vůbec vykutám z postele. Ale třeba bude líp… snad jo. Byla to i známka toho, že tělo potřebuje odpočívat, že už nemůže a nechce. (Evidentně mi taky nesvědčí spát tři hodiny.)
No, konec žalozpěvům… Jen jsem chtěla říct, že i tohle jsou ty dny, kdy bych si moc přála moct nějak být s h., přitulit se… a třeba jen poslouchat, jak na mě mluví… usínat za zvuku toho hlasu… vůbec ne nějak zveličovat nějaký možný malý hypoglykemický kolaps (jo, tomu to přisuzuju… snížení hladiny cukrů v krvi) nebo stavy související s nízkým tlakem - a pak teplotou - a dost možná i mírnou anemií… prostě jen být spolu a…
No.

rozhodování...

10. dubna 2014 v 21:51 | confused thoughtful |  asi jako deník
Věřím, že tím, čím jsme, nás dělají naše rozhodnutí - především ta. Koneckonců to říká i Brumbál.. že o tom, jací jsme, nerozhodují naše schopnosti, ale naše volby.
Někdy jsou ta rozhodnutí moc, MOC těžká. A vlastně je obtížné později říct, jestli jsou "správná" nebo prostě "ne úplně správná", protože to kolikrát často ani po čase nezjistíme.

Říkám si, že někdy některé dny, které jsou pro nás tak důležité, pro někoho znamenají jen opravdu málo - vlastně takové skoro zanedbatelné nic.. Je to zvláštní. Jak pro někoho je možná nějaký den úplně nepodstatný - a pro někoho tak důležitý, tak zásadní, snad dokonce ten, který mu rozdělí život (nezní to moc dramaticky?) na "to před ním" a "to po něm".

Mně teda, upřímně, nikdy nic nepřipadalo těžšího.. než právě to jedno rozhodnutí. Ale možná právě zásadní rozhodnutí nemají být snadná.. spíš naopak, s množstvím vlastních vnitřních argumentů pro ně - i proti nim.

poslední dny

10. dubna 2014 v 0:14 | confused thoughtful |  asi jako deník
Mám toho tolik moc co říct, že ani nejdu spát. Radši jsem se pojistila ještě kafíčkem (no, to bude zajímavá noc.. ehe, a vstávání).. Vlastně jsem původně měla psát práci na sociologii - vlastně jsem chtěla. Ale po těch dvou týdnech nepřetržitého učení mám najednou nějak chuť skoro jen zdvihnout prostředníčky a říct "I don´t care. I DON´T CARE." Dostala jsem sama sebe pod moc hezký tlak, zítra jsem chtěla ten průzkum odevzdat, ale jaksi ještě nemám zpracované odpovědi jedné třídy (nehledě na sepsání nějakého závěru, že)... a sice jsem se tomu věnovala značnou část dnešního odpoledne a vlastně až do teď, no, ale prostě to ještě nemám. I když jsem začala psát (a nadepsala úvodní stranu! Hahá!). Blablablablabla..., no prostě to nestíham.
Problém je, že se většinou k věcem donutím - sice na poslední chvíli, ale donutím. A pak jedu. Jenže jsem teď tak unavená, že už je mi to nějak jedno. A zítra strávím celé odpoledne s fyzikou (ne-li i noc), potřebuju dohnat asi tři týdny, kdy jsem neměla nejmenší tušení, co se tam vlastně děje.. v pátek píšeme test. Takže nebude moc času to napsat. Ale já to zvládnu, já to zvládnu. A budu vyrábět grafíky! HOHOHO!
(Po kafi jsem někdy strašně hysterická... pardon, stydim se za sebe.)
Vlastně jsem měla původně v plánu (asi na pět minut) požádat profesorku, jestli mi na to nechá čas ještě přes víkend (jako jediná ze třídy jsem si s tím dala TU PRÁCI a dotazníky nejen, že vytiskla, ale dokonce vyhodnocuju ručně - a možná jich mám taky nejvíc, to fakt nevím)... ale pak jsem si řekla, ne, nas. .. nakakat, nebudu se s tím mořit ještě o víkendu, budu spát. Takže to zkrátka musím nějak dát.

Mám teď tak zvláštní dny...
V neděli jsem se sešla s jednou slečnou ze školy, u níž jsem strašně stála o to se sejít. A bylo to tak.. milé. Moc příjemné, uvolněné, takové.. přirozené. Domluvily jsme se na setkání v kavárně, přiběhla zpožděná, udýchaná.. a po malé rozpačité chvilce mě objala, čímž se takzvaně myslím prolomila voda v pevném skupenství.. A je taková příjemná a sympatická a kulturní.. a vůbec.. moc hezky se mi s ní povídalo. A snad to bylo oboustranné.. Jsem tak ráda, když mohu s někým mluvit o knížkách (a o filmech a výstavách a hudbě a Islandu a vegetariánství a .., .., ..) a jemu to nepřipadá zvláštní a naopak jsou to společná témata.. Vlastně jsem měla pocit hrozného spříznění.. Když jsme si povídaly, cítila jsem se tak nějak, že je všechno v pořádku.. a vnitřně jsem měla pocit, že jsem našla blízkou duši.. Hodně jsme se spolu smály.
Jsem tak ráda, že jsme se sešly! Potkáváme se ve škole a usmíváme se na sebe. :)

On the other hand - mohla bych mluvit o pocitu naprosté marnosti, co se školy týče, protože mám pocit, že je všechno jinak, než by mělo.. ale tak, žejo. Prostě jen z testů, na které se učím, dostávám pětky - a z těch, na které se neučím, pětky nedostávám (divný, co?). Biologii jsem teda se strašným nervem v pátek opravila na trojku (podařilo se, jupí!), zato se mi včera fakt "vyvedla" matika a posloupnosti (vzala jsem si na pomoc tenkou Faber-Castell fixku, tuhle věc na psaní už nedám asi z ruky), čtvrtletní prosim. Test jsem si rovnou vyselektovala na to, co bych mohla vědět, a to, co prostě nevim - tím jsem se ani nezabývala déle jak čtyřicet vteřin. Takže jsem se vlastně zabývala jen polovinou testu (a nakonec s opravdu matematicky nadaným kamarádem zjistila, že mám všechny výsledky úplně jinak než on) a z toho asi nemám dobře ani čtvrtinu. Hahá. Mně to teda samotný bylo divný, počítat procenta z posloupnosti trojčlenkou, no, ale... co už. Třeba ocení originalitu autorčina postupu a dá mi alespoň 5+. Člověk se pak necítí jako úplnej idiot.
Problém je v tom, že jsem si s tím testem ani moc nedělala hlavu.. matiky jsem se vždycky hrozně bála, vždycky, byla z toho úplně rozklepaná.. a včera? Ha, ani jsem se netřepla.. ani jsem si nějak nepřipouštěla, že píšu test, prostě jsem psala a věděla, že to asi spíš nedávam než dávam.. Vlastně mám pocit, že mě ta škola docela kazí, když mě vede k tomuhle postoji.
Poslední dobou se cítím tak trochu demotivovaná cokoli dělat (že, občanko se svým sociologickým průzkumem).

vnitřní hodnoty.

3. dubna 2014 v 22:13 | confused thoughtful |  asi jako deník
Už několik hodin tady hřmí a tak tady pořád čekám na bouřku a pořád tak jakože.. nic. Bouřky jsou fajn.. Asi jen jarní hřmění. :-(

Na angličtině jsem se dneska musela opravdu zamyslet (ne, že by to tam nebylo mojí obvyklou činností.. asi jsem vlastně pořád jen, eh, zasněná).. Kdo je člověkem, kterého si pro něco ceníte? Mh. Kdo asi. Kdo asi.. žejo. Samozřejmě.. ale o tom se nedá jen tak jako mluvit se spolužáky.
Tak jsem po dlouhém přemýšlení řekla, že Haruki Murakami. (On je prostě láskou mýho života.. fakt.) Jeho myšlenky, tak čistý, jasný, vlastně krásný.. a tak bolestný, jako by v "každodenním" životě svých postav obsáhl všechnu bolest světa, všechen zmatek a strach a neporozumění a míjení.. hledání, toužení, nepochopení.. a jako bychom se sami stávali jeho postavami....
Řekla jsem taky náš pan profesor na biologii. Je fakt vnímavý.. moc empatický.. a pro mne udělal opravdu hodně. Když jsem to potřebovala, když jsem ho potřebovala.. - myslím, že mi vlastně pomohl nejvíc, jak mohl. Od něj mám třeba kontakt na psycholožku.

A - zítra píšu (náhradní) čtvrtletní biologii. Pomóc.
Distorze, luxace, pankreozimi, systola, parasympatikus. To bude hustý.
Doufám, že to zvládnu. Snad jo.

nostalgie jako stesk.. po domově?

2. dubna 2014 v 23:01 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dneškem jsem si maličko vylepšila včerejší mizérii. (Ty hustý grády přijdou, až začnu popisovat večer.)

Ráno jsem šla na nultou na chemii, opravit si test. Ne, že bych si už zvykla na vstávání dvakrát týdně v pět - mimochodem, teď s pitomým časovým posunem jakoby ve čtyři - ale snažím se.. Máme opravdu hrozně hodnou paní profesorku. Takovou vlídnou.. a laskavou. Jednou za pololetí máme možnost opravit si známku - to mi připadá opravdu velkorysé (na biologii tedy taky, ale jednou za rok). Test, který si potřebuju (chci) opravit, se skládal ze dvou částí.. ale můžeme postupně. Naštěstí. To bych teď při čtvrtletí asi nedala, obě dohromady.
Tak jsem si dneska přišla napsat názvosloví, trochu zazmatkovala u vinylchloridu.. no, a jinak doufala, že to nějak mám.
Když jsem dopsala, odkráčela jsem s testem za paní profesorkou.. ptala se mě, jestli nevadí, že to neopraví hned.. a já jako, že to vůbec nevadí.. a ona, že by ale koneckonců mohla.. a já jako, že nemusí :-D.. a ano že ano, že jsem to já.. tak já jako že teda děkuju žejo (takhle je hodná, no kdo by to udělal?).. Pár malých chyb z blbé nepozornosti (přehlídla jsem třeba jeden methyl v řetězci a tak, takže mi chyběl ve slovním vzorci..) - ale dostala jsem 1/2. Jsem na sebe fakt hrdá! :)

lítost (potřebujeme naslouchání)..

1. dubna 2014 v 22:27 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dneska mám prostě hroznej den.
Na biologii jsem failed u testu.. dvě otázky jsem neměla ponětí, o co jde, tu, co bych měla správně, jsem si vyškrtla (jednu si povinně musíme škrtnout) v domnění, že je to jedna z těch, kde jsem odpověděla špatně, a v další škrtla fibrin a napsala trombocyty.. hmm. Jo a nezvládla jsem ani lýtkovej sval a napsala, že je čtyřhlavý. Ach jo.
Prezentaci jsem.. zvládla. Myslím. Ale je to moc náročný, opravdu.. ty pohledy a řeči spolužáků.. jó, tohle nemam zrovna moc ráda.
Ale pak jsme psali test z češtiny a já se na to nestačila ani kouknout, žejo.. sice samá fakta, ale nic to nemění na tom, že mám pětku. Když jsem papír dostala, podepsala se a přečetla si začátek otázek, dvě jsem si nějak natipla.. a pak jsem viděla ten zbytek a zničeně, unaveně, uraženě, smutně jsem zavřela pero a položila si hlavu na lavici (mělo to být gesto vzdoru a únavy.. a ze všeho nejvíc už jsem chtěla pryč). Pak jsem test na pokyn otočila a jediný, co tam teda mám, jsou věci ke Kytici. Což mi češtinářka přišla oznámit (nebo spíš - neopomněla) na obědě, když mi tam (a spolužačce) šla říct něco ke změně v rozvrhu, co se češtiny týče. ÁCH JO. Asi jsem ji zklamala, no, sebe taky, ale žejo nemam deset mozků a už tak spim málo.. nemůžu se zničit.
Anyway, před tou češtinou nám přišel smutný pan profesor říct známky z testu.. a prohlásil, že takovýhle výsledek ještě nikdy neměl (asi deset pětek? .. nevim).. vypadal hrozně zklamaně a mně to bylo hrozně líto, poprvý za dnešek jsem se složila na lavici (druhé složení přišlo záhy spolu s češtinářkou a jejím testem).. nejde mi tolik o mojí známku, to si nějak opravím, doufám.. snad.. byť jsem nad tím strávila spoustu času.. Jde mi o ten pocit, že jsme ho zklamali.. jako třída.. a zvlášť pak já - jako za sebe.. Potřebuju to v pátek při opravě zvládnout líp.
Přizabily mě na těláku (dostala jsem sofťákem nejdřív strašnou ránu do nosu.. a potom na ledvinu nebo co, někamna spodní část zad).. a všem to bylo jedno..
Při chemii už jsem neměla sílu.. vytáhla jsem diář a psala si postřehy a myšlenky k psycholožce.. připadalo mi to hrozně neuctivý vůči zlaté paní profesorce na chemii, ale já už prostě nemohla.. už jsem stejně nebyla schopná vnímat, co se děje.

Fakt myslím nemohl být příhodnější den pro schůzku s psycholožkou, než dnešní. Moc jsem to potřebovala. A hrozně mi zvedla náladu, musím říct.. ulevilo se mi.
Přiběhla jsem za ní celá udýchaná (a to jakože dost) - nějak jsem to nevychytala s autobusem a asi mi odjel nebo co.. čekala jsem na něj na zastávce sice jen asi tři minuty, ale v šest, kdy jsem už měla být u ní, jsem z něj teprv vystupovala.. Tak jsem vyběhla těch mnoho pater až k ní nahoru (a vešla jí do ordinace se slovy, že "jsem běžela po těch vašich velkejch schodech".. někdy umím bejt fakt příjemnej společník...) - a byla opravdu ráda, že jsem tam.. a s ní.
Pověděla jsem jí o dnešním dni.. a potom o h., needed it.. so much.. je tak úlevné moct o tom s někým mluvit, o citu, pocitech a potřebách.., myšlenkách.. Naslouchá mi, poslouchá mě mluvit.. pomáhá mi (to) urovnat si trochu, co vlastně cítím.. a tak..
A potom jsme mluvily o psaní.. a blogu.. blízkých lidech - vyprávěla jsem jí P. historku "Hej, ty ju fakt nemáš" a rozesmála ji tim.. a sebe taky :)..
A o rodičích.. vlastně mě vždycky přiměje k zamyšlení, vyhrabu v myšlenkách něco, co by mě jinak třeba ani nenapadlo hledat.. známky po hlubším vztahu s matkou - někdy?
A o tetě.
Nechá mě si věci pojmenovat, uchopit.. a to na tom mám hrozně ráda. A hlavně mi naslouchá. A občas řekneme ve stejnou chvíli stejný slovo.. nebo se prostě "jen" myšlenkově doplňujeme.
Nabídla mi termín za tři týdny, za což jsem hrozně vděčná.. vlastně mi to nejdřív vůbec nedocházelo. Navrhla datum a já jako: "Myslíte jako.. teď v dubnu?" .. myslela (ne asi, Apríl). Opravdu jsem ráda.
Myslím, že to, co někdy opravdu potřebujeme.. ze všeho nejvíc.. je porozumění a naslouchání.

Untitled | via Tumblr

Untitled

Na malou chvilku jsem odpoledne zašla za h., potřebovala jsem se s h. vidět.. chvíli si povídat.. bylo mic moc hezky, hrozně intenzivně jsem cítila takový.. zvláštní porozumění, souznění.. A přesto jsem si nebyla jistá, jestli se mohu na malou chvíli zastavit.. bála jsem se, že mi řekne, že ne, že.... nevím, čeho jsem se vlastně bála.. (já vím, že se h. doesn´t act this way).. A najednou mi bylo do pláče, jak jsem tam byla já a h., proti sobě, vlastně tak blízko, a.. strašně jsem na chvíli zatoužila po tom, být u h. v náruči, just hold me tight, darling...
A pak jsem šla. A celá ta naše malá chvíle byla tak hezká (i když obtížná)...

.

A zítra mám nultou zas.. a dopisuju si test.