to, co se nám děje (stačí se jen správně zeptat)..

24. března 2014 v 21:56 | confused thoughtful |  pocitování
Tak si pomalu docházím k tomu, že to, co se nám děje, jsou často vlastně jen odpovědi na naše otázky. Ovšem - musíme se správně ptát. A uvědomit si, na co jsme se vlastně ptali.
Někdy je to těžký. Ale připadá mi, že odpovědi jsou pak na dosah. Jako bychom se jich mohli dotknout.

Mám opravdu úžasnýho pana profesora na biologii. A pak člověk rád stráví dvě odpoledne nad studiem Rh faktoru a krevních skupin (a, uznávám, víc pro sebe než pro něj).. jeho hodiny mi dají do života víc než 60% (nechtěla jsem být krutá) z toho, co se ve škole učíme (geometrické posloupnosti, třeba). Je to taková psychologie, filosofie, sociologie, náboženství sto v jednom, propojování souvislostí, budování celku.. nauka o duši, světě, emocích (ježiš, "nauka" zní dost blbě). Moveó - pohybuji.
Často si do sešitu na začátku (nebo i v průběhu, to záleží) hodiny poznamenám jeho myšlenku, která mě zaujala / něčím oslovila / připadala mi hluboká. A to se stává prakticky každou hodinu, maximálně každou druhou. Takže třeba několik řádků o srdečním rytmu a pod tím poznámka o tom, že o tom, co v životě neseme, si bohužel nerozhodujeme sami.
Já nevim, na jeho hodiny se prostě těšim a připadá mi fakt důležitý, že s náma někdo o takových věcech mluví. Že s ním můžeme mluvit o práci s pocity, o psychických nemocích.. donekonečna rozebírat moudra z Harryho Pottera. Prostě to mám ráda.

No - a nedávno nám říkal, že to, co se nám v životě děje, je odpovědí na naše vnitřní otázky. To mi přišlo fakt dost dobrý..
Myslím, že odpověď prostě přijde.
Zvláštní je na tom to, když si třeba žádnou otázku nepoložíte.. a stejně se vám pak některé věci začnou vyjevovat. Hm. Jsem nějak spolkla zase moudrost, dneska.

Někdy.. přestávám mít strach. A nechávám věci plynout. Respektive - snažím se.
Uvědomuju si, že předjímáním a vlastními nejistotami se možná blokujeme víc, než bychom byli ochotni si připustit. Často se něčeho vzdáme na základě vlastního pocitu, přestaneme bojovat, bojíme se, nevíme, radši neděláme nic, protože co když je to fakt takhle. Věříme vlastním úsudkům a hrozně se tím ovlivňujeme (já si přijdu jak u maturity, ty vole.. autor byl ovlivněn následujícími faktory: jedna, dva, tři plus historickým kontextem své doby, nashledanou).. věci mohou kolikrát být úplně jinak. Ale nenecháme si ani prostor si to jen připustit.
A pak končíme prázdní a v zoufalé snaze najít pravdu si pořezáváme kůži pro trochu fyzického kontaktu, doufajíce v nalezení odpovědí - těch správných odpovědí.. na správné otázky. Ale možná se třeba celou dobu ptáme špatně. Z tohohle už jsem snad (naštěstí) vyrostla. Bylo to příliš.. dětinské. A v tu dobu jsem prostě neviděla jiné možnosti, východiska ze situací.. které jsem si možná jen sama napovídala.

Tákže jsem si řekla, buď trochu statečná. A rychle jsem zašla za h. s knížkou na půjčení (pro h.) .. beautiful, beautiful h. ..
A potom.. chvíli si povídat.. když za mnou přijde, hezky se na mě usměje.. a dívá se na mě tak, jak může jen h., jak taju.. pohledem, kterej miluju.. a dá mi takovou vnitřní jistotu.. tím, že je někým mojí duši tak strašně drahým.. Když spolu mluvíme o jiné knížce.. o které jsem h. chtěla říct a zjistila, že o ní ví, respektive ji zná.. a dokonce ji má.. No, tak to jsou chvíle, kdy se dotýká mojí duše a celou ji drží a pevně ji objímá a v tu chvíli vím, že bych mohla lítat (ať to zní jako blbá fráze, mně je to fuk), v tu chvíli jsme prostě jen spolu a je to, jako kdybych s h. byla večer, když jsem občas smutná a přemýšlím před spaním.. v tu chvíli vím, čí jsem, je to takové tiché setkání (prolnutí? hm, hmmm..) duší, nebo spíš, moje duše se tiskne k duši h. a říká, děkuju, mně se někdy hrozně stýská, děkuju.. a vlastně je to tak nějak hezký..

domo-eskimo.tumblr.com

A možná všichni hledáme blízkost, potřebujeme objetí,
potřebujeme, aby se naše duše dotkly, setkaly ve vzájemným porozumění, chvíli spolu setrvaly, alespoň po tu chvíli, kdy se setkaj naše pohledy..
Možná všichni chceme usínat vedle toho, koho máme rádi, rádi bychom mu připravili snídani,
přejeme si moct být s ním a držet ho za ruku a povídat si v chladných, deštivých večerech.. Možná je to přesně to, co hledáme všichni a co nás spojuje, to, co potřebujeme všichni bez jakýchkoli rozdílů..
A možná - možná je to tak v pořádku...

Alle Lust will ewigkeit | via Tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama