ti laskaví.. (aneb - pomoc ve škole?)

26. března 2014 v 22:47 | confused thoughtful |  asi jako deník
Tak hned ze začátku musim říct, že mi vždycky přišlo divný brečet ve škole. Takový prostě.. nepřirozený. Alespoň proto, že já to nedokážu. I když bych někdy (možná?) třeba sebevíc chtěla. Prostě se dostatečně neuvolnim. No, takže si svou emoci hezky uchovám a potlačim a nechám někde v koutku duše označenou asi jako "vybrečet později".
Jedna spolužačka, se kterou se fakt nějak nemůžu vystát (teď už se alespoň nesnaží mi škodit.... snad).., no prostě máme spolu asi nějakej problém.., brečela dost často, když měla nějakou potyčku nebo co s klukem, se kterým chodila. Při hodinách. Úplně pohodě. Ale já zkrátka nemůžu.

Možná jsem se vždycky i bála říct si o pomoc. Cítila nejistotu z možnosti prosby u někoho z učitelů, přišlo mi to hloupý. Nechtěla jsem vypadat slabá.. a tak jsem se snažila působit tvrdě a silně. Hmmm. (Jiná vztahová rovina je s panem profesorem na biologii. Prostě mám pocit, že zná mou duši jako málokdo jiný.)

Ale kdo nezná menstruační křeče, vůbec asi nemůže pochopit, proč to tak hrozně řešim. To je vždycky hrozný.. prostě. Začne mě bolet břicho.. a dělá se mi slabo - a když přichází fáze, že už mě začínaj' bolet kolena a třást se mi ruce, je už na ibalgin pozdě (když si ho v tu chvíli vezmu, vím, že si mezitím budu muset projít alespoň hezkou půlhodinku v křeči, než vůbec trochu zabere). Jenže předtím je zase brzo.. a tak většinou čekám, co jako bude (no, a je akorát křeč, žejo.)
Cítila jsem dneska přicházející křeč.. a já už prostě nemůžu polykat prášky a sedět v lavici a tvářit se, jako že nic, vrtět se a vošívat a neustále přehazovat nohy, hlídat si výraz (no, to jsem já v kostce, furt si něco hlídám..) a čekat, než ten ibáč jako milostivě zabere..

Dovlekla jsem se ze záchoda do třídy na chemii (no, přímo ze záchoda.. jsem vyskočila z mísy asi, ho) a hned zase musela ven.. vylezla jsem na chodbu, votevřela na sebe vokno a vdechovala chladnej, čerstvej vzduch (comment on this later). Vždycky se potřebuju prokysličit a zhluboka si dýchat..
A najednou se za mnou ozvalo takový divný "Zimaaaa," tak se otočím a tam jde profesor angličtiny.. a já jenom v duchu Mhh?, "co to má jako bejt?".. řekl mi něco jako ať se nevyklánim z toho okna, že nastydnu.. "Pardoon," já na to, ,,já potřebuju vzduch.." No, myslim, že jsem mu přišla divná.. Divná - jako vždycky.
Pak jsem si sedla na zem a tedy zhluboka se nadechovala a vydechovala.. přišly za mnou holky (a dostala jsem od P. vynadáno, že sedim na zemi - "Co tvuj močák... to pak fakt bolí."), tak jsem si na k nim na chvililinku sedla na lavičku.. musely poslouchat moje "Holkyy, mně je blbě.. co mam dělat.. já to asi nedam.. ty vole, já to nedam na tý hodině.. pomóc.."
A pak P. navrhla, ať zajdu za chemikářkou.. prostě se jí omluvit, že mi neni dobře. Co si budem povídat, přišlo mi to hodně blbý. Ji s tim obtěžovat.. "A co jí jako asi mam říct.. 'Pani profesorko, já se chci omluvit, ale mam křeč'.." Tak mi řekla, ať jí to alespoň řeknu, že je mi špatně, ať mě při tý hodině jako pak "nechá na pokoji" (myslela tím jako, ať mě nechá se s tím vypořádat.. i když to řekla trochu zvláštně). "No.. a neni to hloupý? Ježiš.. to je divný.. já fakt nevim.. aah, mně je blbě.."
Za chvíli měla končit přestávka a po krátké zralé úvaze jsem dospěla k závěru, že opravdu nejsem ve stavu cokoliv si psát.. "A jdeš tam se mnou?", vyskočila jsem, jak mi jen síly dovolovaly, a rozeběhla se ke kabinetu paní profesorky. P. mně v patách. Zaklepala jsem na ni (teda jako.. na ty dveře, žejo.. ať žije metonymie, vypít šálek čaje) a vyvalila to ze sebe docela hustě rychle, asi jako "Dobrý den.. pani profesorko, mně je hrozně špatně, myslíte, že bych si třeba mohla lehnout na lavici a nechala byste mě jít na záchod.. kdybych potřebovala.. ? Já mam křeč.." Podívala se na mě starostlivě a ustaraně.. a zeptala se, jestli nechci jít domů.. "Ne, to za chvíli přejde.. Bude to dobrý, fakt," opakovala jsem při pohledu na její ne zcela důvěřivý výraz na mé tvrzení, že budu zase rychle v pořádku, ,,jen potřebuju chvíli klid.." Tak se mě zeptala, jestli nechci k nim do kabinetu a řekla, ať jdu..
Zazvonilo.. a v tu chvíli prochází okolo h. a já jen, OMG.... viděla jsem, jak ke mně jde chodbou, ale nebylo mi dobře tak moc, že jsem z toho ani nemohla mít radost (že jde kolem).. cítila jsem se slabá, opírala se o stěnu u dveří kabinetu.. a najednou je h. kousek ode mě a ptá se, proč vypadám tak tragicky, normálně ten sarkasmus zbožňuju, ale ani jsem neměla sílu se usmát, vlastně se na h. ani podívat.. bylo mi to hloupý, ale přišla jsem si fakt slabá.. bylo těžký i zvednout oči.. nechtěla jsem, aby mě tak někdo viděl - a zvlášť h. .. stačila hodná paní profesorka na chemii.... Ta řekla h., že je Kačence špatně a že prej má křeč.. a že asi jako.. ženskou (a podívala se na mě, jestli jako jo), tak jsem jenom tak slabě kejvla, že teda jako jo, a něco pípla a cítila jsem se fakt embarassed..
A pak mě vzala do kabinetu a posadila na židli a řekla, ať tam P. zůstane se mnou a postará se o mě.. a jestli chci čajíček.. no, docela mě tím usadila, chovala se ke mně hrozně a hezky a byla jsem z toho chvíli úplně paf a na otázku, jestli může být citrusovej, jsem zůstala konsternovaně koukat a řekla, že teda třeba.. ale že jako.. no, nemohla jsem říct něco jako "Nedělejte si starosti.." (to by asi byla věta na svém místě, hmm..) nebo "Ráda, děkuju.." - evidentně ne. Trošku mi tím vzala páru. Ale byla fakt hrozně hodná a řekla, ať P. jako obhospodaří konvici (dala mi tam vařit vodu) a že musí za těma broučínkama.. a odešla učit k nám do třídy - a ještě předtím se zeptala, jestli nechci ibalgin ("Už jsem si vzala, děkuju..") a že ať přijdem, až mi bude líp, nebo že tam můžem zůstat na celou hodinu.. Jo, a ať si dám ten horkej hrnek na břicho. Že to přece zná.. že ví, o co se jedná.. To mi přišlo hrozně milý.
Já o ní samozřejmě přece vim, že je hrozně hodná. To je tak neskutečně laskavej člověk, až si občas říkám, jestli není pro školství až příliš hodnej. (Na druhou stranu.. všichni asi někoho takového potřebujem. Po všech těch sys-tééém-ech a fyzikálních hláškách je to pro mě vždycky taková náplast, na ty hodiny se těším už kvůli paní profesorce..) Ach - křehké a zranitelné duše.. ale vznešené ve vší své čistotě a něze. No, jen chci říct, že byla taková mateřská a opravdu vstřícná a myslela jsem, že ji obejmu, dám jí pusu nebo se jí prostě uděkuju.. za tu trochu lidskosti, pozornosti, vlídnosti. Ne, že by to ve škole bylo něco obvyklého. (Jasně.. mám několik učitelů, kterým opravdu věřím a nepochybuju.. že by se zachovali stejně vlídně.. vlastně tři, včetně ní.. ale udělali by mi čaj? Posadili k sobě do kabinetu? To nevím....) Každopádně jsem moc ráda, že alespoň někomu mohu věřit.. stejně, jako on věří mně a nechá mě se povalovat po stole u sebe v kabinetu. Chovala se tak jako.. maminkovsky.. cítila jsem fakt vděk.
Plácla jsem si tedy hrneček s čajem na břicho, lehce konverzovala s P. (fakt vděčná, že je tam se mnou), zjistila, že mám stejnej svetr jako kolegyně chemikářka naší paní profesorky, jež ho měla přehozený přes svoji židli.. a P. se mě snažila trochu rozptýlit různými "ženskými" krvavými postřehy - ha :)).. nakonec zabral i prášek a kombinace těch pěti faktorů (lidskost a empatie naší chemikářky, klid mimo třídu, čaj, ibáč a jiné myšlenky) mi pomohla, abych se mohla patnáct minut před koncem hodiny vrátit do třídy. Po krátkém mravním dilematu (jít s hrnkem, nebo s ním nejít) jsem tam nakráčela i s hrnkem, který jsem dostala.. a zbytkem čaje.. připadalo mi, že se na mě všichni koukaj, bylo to hrozně zvláštní.. Vlastně jsem si uvědomila, jak trpím při přemíře pozornosti.. Což je vlastně velkej paradox - herečka, která se pořád snaží, aby si jí někdo všimnul. Neustále si kontroluje mimiku, gesta, hlas, postoje. A pak jí vadí, když na ni zírá dvacet spolužáků ve druhé třetině hodiny, ha..
Po hodině jsem šla vrátit hrnek a myslela, že se uděkuju.. Bylo to pro mě hrozně důležitý. A nevím, jestli by tohle pro mě ještě někdo udělal... jo, asi ano.. možná.. ale třeba třídní? Neumím si představit, jak za ní s tímhle jdu.. fakt ne.....

:-* | via Facebook

A co teprve přestávka, když se mě začali spolužáci ptát, co mi bylo. "No.. eh.. mi bylo špatně." "No, ale co ti bylo?" (Spolužák: "A z čeho?" .. a já: Trololol.) "No.. křeč jsem měla.. nízkej tlak a tak, dobrý, už jsem v pohodě, už se mě na nic neptejte, prosím."
"Jaký křeče, Kačko?" pořád se ptal další spolužák. No, určitě mu to budu vyprávět. Ne, že by se bylo za co stydět.. ale teda vytrubovat jsem to taky úplně nechtěla.
No, a čekal mě, hned záhy, test z angličtiny. Samozřejmě jsem se ani z poloviny nedokázala soustředit, byla jsem docela mimo, i po tom prášku a tak.. to asi dopadne moc moc dobře.

aa

K obloze a vzduchu jsem chtěla říct, že si začínám uvědomovat, o čem už několikrát mluvil pan profesor na biologii. Že depresivní lidi maj' největší problém na jaře a nikdo to nechápe, jak jim vůbec může bejt špatně.. ale že je to právě o obrodu, začátku, že se jim to "nehodí", že nechtěj', aby něco začalo.. aby museli něco dělat. Proto taková míra sebevražd a tak. Že si užívaj' naopak podzim, kdy všechno tleje, listí, voní to rozkladem.. všechno umírá. Jo, asi jsem zvrhlá, ale dneska ráno jsem si říkala, že jsem v tomhle fakt asi podzimofil.. ne, že bych chtěla volit mezi jarem a podzimem, to by byla volba naprosto nesnesitelná, v každém případě ta dnešní ranní mlha mi připadala krásná.. Jen jsem nějak neodhadla počasí a úplně to nevychytala s oblíkánim, přišlo mi, že je hrozná zima, a vzala jsem si svuj huňatej chumlací svetříček.. ale asi bych to zvládla úplně stejně dobře i v něčem tenčím.
Podzim, v každém případě, s jeho chladem, mlhou, oparem blížící se zimy (a mrazu a tajemna), vidinou čaje a deky a knížek a barevným listím a ranní zimou a půvabnými tmavnoucími večery (ne, že by večery někdy netmavly, že, ale tak...) naprosto miluju. A mám ráda jeho déšť a jeho vůni. Takže mi nevadilo si ho dneska trošku připomenout.
Na biologii jsem se zeptala pana profesora, jestli můžou některé věci dávat smysl, když máme pocit, že ho dávají, i když ho ve výsledku třeba vlastně nedávají. Odpověděl mi hezky, hrozně složitě.. že třeba může být smysl těch věcí i v tom, že to nedává smysl takový, jaký čekáme.
A myslím, že mi tím povídáním chtěl říct i to, že občas jedině to, že uvěříme, že něco je jinak, než jsme si mysleli, že je, může zapříčinit to, že se to nakonec stane tak, jak jsme to čekali, může dojít k tomu naplnění. Mm..

Ještě jsem chtěla říct, že mám dneska Good hair day a nevím, jak přesně bych si to měla vysvětlit.. jestli za to může sprej z Yves Rocher pro lesk vlasů od Zuzky, který mi ho dala už asi před půl rokem a včera jsem si ho stříkla na háro (pro zkoušku efektu, ho), nebo jestli je to nějakou hvězdnou konstelací, třeba..
Tak jsem prostě ráda, že to mám jednou hladký a lesklý a nikde mi to moc netrčí. To už se totiž nestalo strašně dlouho, fakt mě těší i takovýhle "maličkosti".
Tak jsem si zas dneska trochu připadala drsná jako velkej čtvrťák. Bóže, kdy mě to přejde. (Že by souvislost s vlasama? No, je to dost možný..)

A taky jsem si začala nosit do školy fakt moc dobrej čaj, v pyramidách, zelenej.. fakt hezky mi voní a je hrozně dobrej, hned tam zase chodím ještě o něco radši.. když vím, že se můžu těšit na dobrej čaj.. hladí mě na duši a zvedá mi náladu. A hladinu theinu, což pro kofein-addicted člověka taky není úplně k zahození. :)

Jo, a někdy mi fakt dělá problém být sociální. Říkám si.. jestli by mě měl někdo rád.., h. .. ? (.. ???), i když občas (ČASTO) raději trávím svůj čas s knížkou než mezi lidmi.. a nevyhledávám moc kontakt.. Nó.. nevím..

ew💕
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama