o čem by nejspíš měl vědět váš terapeut.

13. března 2014 v 22:24 | confused thoughtful |  asi jako deník
Sedím v mikině a snažím se trošku zahřát, je mi hrozná zima. Za chvíli zapadnu do postele..

Favoriten | Tumblr
Jsem hrozně unavená.

V úterý jsme se z koncertu se Zuzkou vrátily pozdě a chvíli si ještě povídaly.. pak jsem vítězoslavně nalezla sešit na angličtinu a do půl druhý si ještě pročítala britský vzdělávací systém. Chmm, a pak šla spát. Čtyři hodiny, great.

A pak jsem včera kromě angličtiny psala ještě test z dějepisu, šla na sbor a večer na dramaťák. Měla jsem toho tak akorát a sice šla spát dřív, ale dneska si připadám unavenější než po tom krátkém spánku.. Divadelní lidi mě úplně dožrali. Nějak jsem prostě neměla náladu - na ně, na nic. (Vlastně teď nějak pořád nemám. Pozoruju každej tejden, jak se mi tam nechce.. hrůza.) Vracela jsem se před desátou, poslouchala Reginu, byla mi trochu zima a dost smutno.. dovolila jsem si cestou, na ulici, několik decentních slz. Už bych ten přetlak asi nemohla nést.


Myslím, že mým největším problémem je, že pořád (něco) hraju. Právě, že pořád. Nevím pro koho, jestli spíš pro sebe, nebo spíš pro ostatní.. jestli tím potřebuju někomu dávat něco najevo, nebo jen vypouštět svý přetlaky a přeformovat se.. Nesnáším tu chvíli, kdy vím, že s tím začínám, pak s tím vůbec nemůžu nic dělat a připadám si jako hysterka, která na sebe podvědomě strhává pozornost, která dělá všechno možné, aby byla asi jako "Hej, já jsem tady takyyy.." a je zaměřená víc na proces hraní jako takový, než na ty činnosti, o které se snaží.. Strašně špatně se to popisuje. Hlídám si svoji mimiku, hlas, věty, bože, asi to neumím vysvětlit.. Ale pak to nejsem já a je to nefér vůči těm, kteří jsou se mnou, když se o něco takového snažím (i když změna na mně asi zpozorovatelná v závěru stejně není). Včera jsem měla takovej divnej den..
Oh.. does it make sense at all?
O tomhle by rozhodně měla vědět psycholožka a potřebuju s ní o tom mluvit..
Sami si připadáte divní a něčím na sobě se rozčilujete..

:) | via Tumblr

A dnešní den..
Maličká minichvilka s h., miluju ty drobné okamžiky.. všechny ty detaily, té mně tak známé (a přesto tak daleké) tváře, ten hlas, gesta.. Ah, my lovely.. Nevím, prostě cítím tak hroznou blízkost, když jsme nějak u sebe..
Někdy mám pocit, jako by to všechno mělo smysl.. A pak si říkám.. jestli jsem ale taky dostatečně odvážná, nevím, jestli mám k některým "krokům" sílu.
Je mi tak hezky, když jsme si poblíž.. nablízku.. cítím jistotu, hroznou jistotu, cítím radost a zmatek a nervozitu a blaženost.. OMG, OMG..
Abych řekla pravdu, jsem hrozně zmatená ze svých pocitů.. Občas mám (docela delší dobu, třeba) pocit, že jsou méně.. no, prostě naléhavé.. chvíli jsem to tak teď měla. Prostě jsem se pohybovala v domnění, že nejsem tak.. omámená.. nebo jsem se o tom možná sama sebe snažila přesvědčit.. Pravdou ale je, že ty pocity jsou velmi intenzivní.. A potřeby? A přání.. Pak se vidíme a zase si představuju objímání a povídání.. a to, jaké by bylo moct s h. nějak být a pohladit h. ve vlasech, políbit na čelo, někdy jsem ze svých představ naprosto.. hotová, zdá se mi to příliš hezké, nedokážu si ani představit se třeba.. držet chvíli za ruku.. Ne..
Někdy se ve mně všechny emoce tak naléhavě ozývaj..

Tělák? Přemluvily jsme tělocvikářku, že půjdem ven.. že prej ale budem běhat. Byla jsem ráda, trochu na mě ještě doléhaly smutky, těšila jsem se, že si vyčistím hlavu. Celou velkou přestávku jsem řešila Velké botové dilema (v jedněch teniskách teď chodím do ško a v druhých po ško, neb se mi rozpadla ta bota žejo - přezůvka), nevěděla jsem, v čem mám jít ven, kdybychom šly ven, když pak v něčem musím chodit ještě vevnitř a pořád se ještě musíme přezouvat.. Mám jít ven v botách na ven, ve kterých ale normálně necvičím, nebo v teniskách na tělák, které tam teď nosím, ale trochu tím poruštím přezouvací school rule? .. zvítězila varianta jedna. Daly jsme si čtyři velká kolečka, docela jsem se odrovnala (a soft mě pak dodělal).. nevím, kolik by tak jedno mohlo mít metrů, myslím, že tak sedm set - plus mínus -, odhodlala jsem se a odběhala jsem si je v kuse, ani jednou nepřešla do chůze. Byla jsem proud of myself.

Pak jsme psali test z matiky, nějak jsem moc neměla šajna.. člověk se učí posloupnosti a doufá, že si udrží průměr tři.. ale otázka "Jak je definovaná posloupnost?", ta byla na mě trochu moc. (Jak to mám asi vědět žejo..) Myslím, že budu ráda, když mi něco bude uznáno.. Test "alespoň" zabral hodinu. Alespoň.

Na angličtině.. jsme měli moc hezká témata. Zabývali jsme se štěstím a otázkami okolo (co je pro nás štěstí, jaké mohou dnes být hodnoty, které ho vymezují, a tak).. mluvila jsem se spolužákem. A uvědomila si, jak málo toho o sobě víme, jak málo se známe. Ne my dva, myslím ve třídě.. ve škole. Jak nic není tak jednoduchý. Myslíme si, že víme, uděláme si obrázek, soudíme, ale nic není hned jasný.. každý má svůj příběh a své důvody k tomu, proč se chová, jak se chová, což se teď stále snažím uvědomovat si.. Vídáme se každý den, chodíme spolu do třídy, potkáváme se na chodbách.. a vlastně se všichni jen míjíme..
Otázka byla "Are you happy / unhappy?" .. tak jsem se snažila spolužákovi vysvětlit, že teď už spíš happy než nehappy, ale že mi poslední měsíce bylo dost blbě, nešťastno.. že jsem měla pocit vzdalování blízkých lidí (myslím, že jsem řekla něco jako "walking away".. pak mi došlo, že to vlastně zní jako hroznej dysfemismus - ne, ne, díky Bohu, ne! - tak říkám: "..you know what I mean? Like having a break.. not talking to me anymore.." Taky jsem dodala, že vím, že mám byt a postel a jídlo a kamarády.. a že spousta lidí nemá ani to.. a pak, pak jsem tedy opravdu šťastným člověkem.. ale že přesto to bylo těžké.. Řekl mi, že je "sorry for that" a tvářil se tak.. Ani v nejmenším jsem to neříkala pro to.. ale připadalo mi to milý.
.
Ještě bych se k těm otázkám chtěla vrátit sama a trošku si popřemýšlet.. ráda bych si to nějak ujasnila..

Chvíli jsem trávila s holkama před školou s plechovkou Fanty.
Pak P. odešla a zůstaly jsme tam sedět ještě chvíli s J. .. a ze školy vycházela třídní. Když si nás všimla, přispěchala k nám, ptala se na dopis.. a pak si k nám chtěla sednout, ale na lavičce byla mokrá skvrna (P. se před tím podařilo ji polít)..
A já něco jako: "Pozor, tady je Fanta.."
A ona asi jako: "Ehe?"
A já: "No, to tady polila P. .."
Tak si sedla na kraj. "A kde máte P., holky?"
A my: "No, ta už tady neni.. ta už šla."
A třídní: "Vylila Fantu a zdrhla, jasný. Hahaha."
Ale byla milá.. A pak jsem jí ještě říkala, co se mi teď událo ve třídě.. řekla, že často bývá jedinou chybou ve vztazích komunikace mezi lidmi (což bylo fakt chytrý.. ne, že bych to nevěděla, ale řekla mi to dobře)..
Odpoledne jsem si ještě zajela do knihovny. Která je v budově pečovatelského domova pro staré lidi.. Tak jsem se nachomýtla i k menší výstavě fotografky, jejíž jméno jsem neuhcovala, a měla možnost zhlédnout dvanáct portrétů obyvatel onoho domova.. s něčím, co je vystihuje, a větou, která vyskytuje to, co je vyskytuje. Docela se mě to dotklo, ale tak.. hezky.. Co je proti tomuhle fyzika....
A knihovna mi trošku zlepšila náladu..

Teď se jdu chystat do postele.

ωallflower | via Tumblr

A pohledy.. a úsměvy h. .. a když si začne lehce zpívat.. podíváme se na sebe a rozesměje se, tak rozpustile se usmívá.. bože, vypadá tak něžně.. půvabně..
A pak se vidíme ještě v jídelně a jsem z toho mimo.. dočista..

My dearest h., thank you for everything..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama