(ne)spravedlivost v hodinách.

25. března 2014 v 22:25 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dneska jsem bojovala za spravedlnost.
Stručně řečeno, spolužák, kterej sedí vedle mě na češtinu, byl zkoušenej - a dostal za čtyři. A spolu s ním další dva spolužáci, teda - kamarádka (J.) a spolužák.. všichni řekli přibližně totéž, jen J. nemluvila moc souvisle, spíš útržky, co ji napadlo, ten spolužák to prakticky přečet' z učebnice a můj spolunačeštinusedící spolužák to nějak nezvlád' a hrozně se zamotal do Máje (chtěl říct, že v tý době Máj nebyl jako dílo pochopenej, a myslel, že vybočoval z obrozenecké literární tradice, ale řek', že nevykazoval znaky romantismu žejo..). No, všichni za tři, s výjímkou spolužáka sedícího vedle mě.
"Já si myslim," řekla jsem do toho divnýho skoroticha (a během tý mý jediný věty najednou všichni zmlkli a bylo hrozný ticho, fakt jsem ho dost ostře vnímala), ,,že to ale nebylo na čtyřku, pani profesorko." Ticho, hrobový ticho.
Oh. Někdo si dovolil nesouhlasit s verdiktem. Někdo se zastal toho spolužáka. K. to řekla češtinářce natvrdo. Hustý.
Podívala se na mě fakt dost divně, určitě to nečekala.. asi jako To myslí vážně?, vypadala trochu zaraženě, pak se na mě tak jako pousmála, ať si ty svý ideály nechám pro sebe, že jsem asi moc mladá (a naivní) nebo co, a zeptala se spolužáka, kolik mi platí za advokátní služby. Hmm.
Ale já jsem jí to musela říct. V tu chvíli to ze mě najednou vyjelo, nějak prostě samo. A po tý malý chvilce napjatýho ticha se přidali i ostatní spolužáci a začali jí vlastně vyčítat všechny známky, že si J. zasloužila dvojku (což je asi taky pravda).. a tak.
No.. abych pravdu řekla - nevím, proč jsem to v tu chvíli vlastně udělala. Vím, že ten spolužák má s češtinou (a zvlášť pak s češtinářkou) docela problém.. a tak, a tak. A hlavně až na to, že si to fakt docela připosral s tím Májem, nemluvil úplně od věci, myslim. A když prohlásila, že "za snahu dostatečně", musela jsem se ohradit. Přišlo mi to nefér.
Po celou dobu zkoušení mě tam ke všemu hrozně, hrozně, ale HROZNĚ (!!!!!).. štval spolužák, který byl z poslední lavice už kdysi dáávno přesazen do první, aby jako dával pozor. Ty jeho pitomý poznámky, bože, ty jeho kecy. Měl jediný štěstí, že neseděl přímo přede mnou, jinak bych už po něm zcela určitě něco hodila. Dělá si z češtinářky i (a nebo "a hlavně z"?) hodin češtiny srandu, vůbec to nebere vážně (on si dělá srandu ze všeho, ale tak blbou srandu, že to vlastně vůbec neni legrační a je to děsně dětinský a trapný, grr).. a cokoli řekne, naráží tím na češtinářku, používá její pojmy a konstrukce, ale jako výsměch, jsem si tím docela jistá, je to takovej divnej a fakt hodně nevkusnej sarkasmus, zmíní její výraz a hrozně přehnaně u toho artikuluje, gestikuluje, hraje.. bože, on je fakt divnej. (Nic proti divnejm lidem.)
Zkrátka jí tam z toho dělá hroznej tyjátr a ona ho nechá.. a co víc, já si myslim, že si ani nevšímá toho, že on to doopravdy nemyslí vážně, že jen hraje, protože ona to ani nevidí.. jasně, říká "správný" slova a její pojmy a tak. Ale s jakým úmyslem, sakra!!! Jako by to fakt vůbec neviděla.

Ještě se tomu směje a vypadá tak jako polichoceně, když to ten spolužák s tím hraním občas fakt přežene..
Jako třeba dneska. Ten vedle sedící spolužák nějak nevychytal to s tím Májem a spolužák sedící před češtinářkou lehnul na lavici a začal se smát tak dementně, tak přehrávaně, no fakt se mi zvedal adrenalin a neměla jsem daleko k tomu, hodit po něm židlí, sakra, jak si tohle vůbec někdo může dovolit, sakra, ke spolužákovi, a ještě na hodině, zatraceně.. jak se vůbec někdo může chovat jako takovej idiot...
Normálně jsem klidný člověk, věčně podchlazený, s permanentně studenýma rukama a stále nízkým tlakem.. ale začal se mi zvyšovat a málem jsem na něj začala řvát, fakt už jsem se skoro zvedala ze židle, myslím, že bych v tu chvíli byla schopná zvednout se ze židle, popojít k němu a hrozně na něj zakřičet, ať už se konečně přestane chovat jako kretén, že to nikoho nezajímá, že je to trapný, ať přestane dělat tadyty šaškárničky.. pak bych ho praštila po hlavě svýma dvěma učebnicema na literaturu (normálně jsem myslela, že po něm hodim lavici, fakt jo..) a s laskavým nesvolením odkráčela s neomluvenou hodinou a práskla za sebou dveřmi. Tak mi bylo.
Člověk by se moh' divit, proč vlastně tohle všechno, proč ve mně v tu chvíli zařval bojovník a ozvaly se ve mně cholerické sklony, které jsem myslela, že nemám, ale evidentně přece jen, občas, pořád někde.. no a když mě někdo nasere, tak to jede.. a on mě s prominutím nasral tak, jako už dlouho nic.. nevím, k čemu vůbec tahle hysterie a to, že jsem si potřebovala zařvat ještě cestou do šaten na tělák, když jsem šla s holkama - zvýšit hlas, když jsem říkala (každýmu, kdo byl v mém dosahu a ochotnej mě poslouchat), proč mu sakra nikdo neni schopnej říct, ať se nechová jako kretén.. Adrenalin. Jo.
No, takže jsem ho na hodině rázně oslovila jménem, když se češtinářka netvářila being about to seřvat ho, málem jsem začala ječet, já skoro nekřičím.. neumím si představit, co by to bylo za vřavu, ale mělo by to grády.
Takže tak.
Vlastně se mě to možná vůbec netýkalo, neměla bych v tom být nějak osobně zainteresovaná.. Nevím, proč cítím takovou potřebu se ve věcech tohohle typu angažovat..
Prostě to bylo hrozně nespravedlivý a já nesnáším bezpráví a šikanování, debilní posmívání.. a výsměch učitelům.
Cítila jsem se oprávněně (co oprávněně - POVINNĚ) zasáhnout.. když češtinářka ani nebyla likely to.
No jo, jsem divná, já vim. Já vim. Mnoho povyku pro skoro nic.
Ale málem lítaly lavice. Johó.
Bojim se, že příště fakt vodejdu z hodiny.

1 life | Tumblr - image #1508912 by aaron_s on Favim.com

Jo a potom jsem taky dneska měla nějaký japonský úlomky, vůbec si nemůžu vzpomenout, kde.. ale myslím, že to nebylo jen tak - z mojí hlavy, vlastně už asi vim, možná na chemii, ryby se rtutí, jo, docela určitě, otrávené ryby..
Myslela jsem na Murakamiho (bože, já toho člověka fakt miluju).. prostě na Fialku a tak.. Všichni máme jednu knížku, ke které se pořád nějak v duchu vracíme a je nám hrozně blízká a z nějakýho důvodu ji milujeme, snad po každým přečtení ještě víc..

Myslím na h., mám něžnou náladu.. chtěla bych si povídat..
Někdy moc potřebuju blízkost a je mi smutno.. Ale teď - je mi tak nějak hezky smutno.. v tuhle chvíli necítím takovou hroznou, prázdnou samotu.. jen se mi stýská..
Zrovna jsem si tak říkala, co bych si přála, abych mohla s drahým člověkem.. teda, prostě jako.. za co bych ocenila, kdyby se mnou mohl (a nebo i přes to.. nebo právě pro to?) být..
Kdyby zvládl třeba moji věčnou (skoro věčnou) vyčerpanost (a schopnost usínat na místech, kde se to nejmíň hodí, třeba na hodinách matematiky), chtěl si se mnou vypít čaj a poslechnout si žalmy o tom, jak mám (někdy) debilní spolužáky, vydržel a přijmul moje ne příliš častý, ale když už, tak hustý, návaly agrese (pak o sobě fakt nevim vzteky.. sakra sakra sakra), dokázal zahřát moje pořád studený ruce a obejmout moje srdce..
Néé, to zní hrozně sentimentálně.. Né - já si snad začnu psát lists..
OMG, možná teď bude nejlepší jít spát.

ALWAYS TIRED

Cítím se tak nějak.. zvláštně. Tak nějak smíšeně.
Jéžiš, dějou se divný věci. Jo a začala jsem chodit v kalhotách. V černejch "pláťácích" (no, ne že by byly zas nějak plátěný, jo, ale džíny to nejsou.. - normálně jsem teď nasadila, ehe, nastoupila, no, zkrátka jedu - odboj proti džínům, nevím, nějak mi to začalo vadit, připadaj' mi jako taková mainstreamová záležitost, většinovej fenomén, prosím - ne, nějakou chvíli aspoň.) A to je prosim fakt dost strange.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama