jsem malá mořská víla (s duší ztracenou)..

17. března 2014 v 22:37 | confused thoughtful |  asi jako deník
Vždycky mě přes den napadne mnoho hlubokých myšlenek (fajn, je jich několik, a možná jsou jen tak hluboký, jak chci, aby byly) - however, pak si hned hlubokej úvod shodím něčím jako "Takovej ten hustej pocit, když máte přes šatičky dlouhou mikinu s kapucí a cítíte se jako hoper" - mimochodem, tohle vlastně měla být úvodní věta.. ale pak jsem začala úvahami o hlubokých úvahách, protože, ehe, ehe, chmmm.... no, takže tak.

Missing my lovely h. ..

Goodnight Verona | via Tumblr


Problém je, že se mi dost mění nálady (nebo spíš "vnitřní rozpoložení"..), přelétají mi myšlenky, přelévají se ve mně nápady, chvíli jsem vyčerpaná a chvíli bych skákala.. chvíli přemýšlím nad tím, jaká je život gymnazisty dřina.. a chvíli si říkám, že bych si koupila červený svetřík na knoflíky a přemýšlím o barvách vlasů (jo, pořád o tom ještě přemýšlím, momentálně je to světle zrzavá X víc zrzavá X světle modrá.. no?) - možná začínáte pomalu zjišťovat, s kým opravdu máte tu čest, modrý vlasy a červenej svetr, jinak celkem dobrý myslim -, v jednu chvíli se směju a ve druhou..
Psycholožka se tak nějak jako tvářila, že by u mě nevyloučila diagnostiku maniodeprese. Jenže. To nemám, na zichr. I když myslím mám některé projevy (únavá a naprostá apatie, podrážděnost.. rozjásanost, nadšení, elán, strašná chuť do práce), bipolární člověk mě učí a to je teprv.. hustý. Ne, jsem si jistá. Třeba jsou to jen.. hormony. Mladost a svěžest. HA, HA, HA..

Pořád toho teď mám dost - na druhou stranu, čím chodím spát později, tím se cítím odpočatější (nebo se o tom alespoň snažím vnitřně sama sebe přesvědčit).. a pak usínám na parafínu a spím jak kotě, chrr. (Třeba si potřebuju najít důvod, proč si můžu najít chvíli pro čtení alespoň večer.. když až do večera nic nezvládám.) Teď mě čekají dotazníky, respektive sociologický výzkum, který potřebuju rozdat v několika třídách a poprosit známé (kamarády?) z každé té třídy, aby dohlédli na jaksi.. kázeň svých spolužáků a dotazníky se ke mně dostaly vyplněné zpátky. Myslím jako, musím je ještě roztřídit pro jednotlivé třídy a tak.

Dneska byl zvláštní den.
Psali jsme test ze ZSV (při jeho odevzdávání pravou rukou, kdy jsem levou ruku držela se zaťatou pěstí podél těla, jsem měla trochu pocit, že vypadám, jako že mám v levé ruce tahák.. ale to byl talisman. Sakra. Tak ať se třeba přesvědčej, že..). Psali jsme test z němčiny, šestou hodinu.

No a byla jsem zkoušená z fyziky. Dřív jsem z toho byla hrozně vynervovaná. Teď se sice pořád stresuju před testy, ale.. připadá mi, že už to mám nějak.. volnější nebo co. Jako bych si něco uvědomila, přehodnotila. A hlavně, možná jsem si prostě ani nepřipustila, že by mě dneska mohla vyzkoušet. Vlastně mě to ani nenapadlo. Ale občas mám takový intuitivní problesky (těžce se to popisuje, prostě jedu vnitřní kartotékou spolužáků a občas mi utkví o minutu dopředu v mysli příjmení, které profesorka vzápětí vysloví a danou osobu vyvolá..) - a dneska jsem měla takovej divnej pocit a hned já, žejo.
Střídavý proud. "Tak nám definujte střídavý proud. Co to vlastně je." Vůbec jsem netušila, na co se mě hodná fyzikářka ptá, co chce slyšet, o čem mám mluvit. Stála jsem zaraženě jak měkký I, bezradně si upravovala šál (fakt pro mě ta skvrna v tu chvíli byla dost zásadní!) a nevěděla. Tak mi řekla, že má harmonický průběh. A prý co je to harmonický. Ehe.. nic. Když jsme ale došly, že to souvisí s funkcemi, ze mě vypadlo "sinus a kosinus" a občas mi to seplo.. tak jsem se i přes problémy s rozlišením efektivní hodnoty proudu/napětí (velké písmeno), maximální výchylky (velké písmeno s indexem "m") a okamžité hodnoty (malé písmeno) probojovala k trojce. Uff, úleva. UFFFF. Osobně si myslím, že mě zachránila především znalost hodnoty napětí v zásuvce ("Tak nám, K., řekněte, kolik je tak asi frekvence tady v zásuvce.. věděla byste?" "Nóó.. to je dvě stě třicet voltů." "Ale frekvence.." "Jo aha.. tak to je padesát herzů." "No dobře, a tedy to napětí.." "No to je těch dvě stě třicet voltů.").. a hodná paní profesorka, připadalo mi, že se mě ptá opravdu jen na věci, které bych mohla vědět.., vybírala dobré a ne příliš obtížné otázky.. a pomáhala mi. Myslím, že ví, že se snažim.
Z té trojky jsem byla v každém případě trochu v šoku.

Pak jsem šla na obědě za češtinářkou, potřebovala jsem předběhnout (a zítra zas, protože musim za třídní.. půjdu za férovou fyzikářkou.. no to bude sranda jí to vysvětlit :)) kvůli doktorce.. a říkám:
"A mohla bych si zítra napsat Máj?" (psali v pátek - doktorka)
"Tůdle," odpověděla mi a zatvářila se napůl seriózně, napůl žertovně.
"Ale prosííííííím," *škemr škemr*, prosila jsem. "Pani profesorko....."
"......"
".... jste mi to slíbila ..... !"
"No tak jo."

Na parafínu jsem zas usnula, dneska úplně, chvíli jsem měla v hlavě úplný ticho. Myslím, že naspávám svůj spánkový deficit.
K večeru jsme šly s kamarádkou na koncert do hudebky nejlepšího kamaráda.. jenom jsme to vůbec nemohly najít, správným směrem nás poslala až nějaká hodná babička, jejíž vnoučata tam prý taky chodí.. rozeběhly jsme se a brázdily Prahu jako šílené studentky posedlé nutkáním běhat v podvečerních hodinách městem pro snížení napětí ze školního dne.. Bylo to hrozně dramatický, do sálu jsme vpadly jen tak tak, už dozníval potlesk (jinak bychom tam asi nemohly).. ale stihly jsme to. Když jsme hledaly tu hudebku, glosovala jsem to za běhu asi jako: "Jani, to by byl dobrej začátek filmu.. víš co, takový ty dvě studentky v pohybu, který se někam ženou.." Uřícené, ale našly. Fí.

Poslouchám teď docela Anetu L. (když jedu metrem, mainly) - Malou mořskou vílu, hlavně (případně Jiný sen.. a Vodu živou).

tak blízko tvého objetí
mé tiché prokletí
až osud můj se naplní
do květů ledových
celá se proměním....
Je mi smutno, když se dívám na mně tak drahou bytost.. a připadá mi tak vzdálená, stýská se mi, chci ji objímat, tulit se k ní, v noci vedle ní usínat (usnout).. povídat si s ní..

- | via Tumblr

Někdy je mi hrozně smutno, cítím takovou.. nedosažitelnost.
A tak utíkám do myšlenek, v duchu h. objímám, sedíme vedle sebe a objímáme se.. a venku prší a jsme v dece, tedy spíš, pod dekou, kolena u sebe, máme knížku a čaj a je nám dobře.. Možná si tím moc nepomáhám.. ale.... ?

Vrátila (vrací) se mi potřeba/touha/chuť psát, beru to jako pozitivní znamení.. a snažím se, mám spoustu nápadů a myšlenek.. Znamení asi jako to, že cítím takovou pomalou jistotu.. že věci budou prostě tak.. jak mají být.. že se (občas) cítím čím dál klidnější..

Ocean 🌊
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama