důvěra a pocit myšlenkové blízkosti.

6. března 2014 v 22:38 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jak jsem ráda, že mám psycholožku.. že za ní mohu chodit, povídat si s ní. Moc to potřebuju.
Dneska jsem k ní šla úplně klidná. Myšlenka na to, že si budu mít s kým popovídat, mi dala hrozně síly.
Rozhovor nám hezky plynul.. Ráda s ní mluvím. A dobře se ptá.. musím přemýšlet nad tím, co jí (a pak i - hlavně - sama sobě) odpovím.. A hllavně mě poslouchá. A připadá mi, že jsme mluvily o všem, o čem jsem potřebovala, i když jsem chvíli přemýšlela, co jí vlastně budu při svém současném zmatku říkat.. Podporuje mě a dává mi najevo pochopení. Je to pro mě tak důležitý. Myslím, že rozuměla všemu, co jsem se jí snažila vysvětlit. A hlavně mi to, o čem jsem mluvila, nějak zdůvodnila, vlastně mi tím ukázala, že nejsem.. divná nebo co.. že je to vlastně docela přirozený a že to tak má být.

{lonely}


Mluvily jsme o prázdnotě, smutku.. o myšlenkách. Opravdu rozumí mému pocitu té strašné nezaplněnosti. Pocitu nepřijetí, odmítnutí, vyčlenění. Pocitu zodpovědnosti.
Je asi prvním člověkem, se kterým jsem dokázala (a vůbec chtěla) pojmenovat něco, co už cítím nějakou dobu.. v souvislosti s odpouštěním a hlubokým citem k blízkým lidem. Říkám si, že když mi na něnkom opravdu záleží a mám ho hodně ráda.. odpustím mu. I když některé věci občas nesnesitelně bolí (a pak probrečené noci a prázdné dny a zmatek). Ale přesně řekla i to, co jsem včera psala smskou Zuzce - že někdy asi musí přijít trochu krize, kdy si lidé neříkají jen příjemné věci, aby se vztah mohl dál vyvíjet a někam posouvat..
Tak moc mě chápe.
Vlastně mám pocit, že je teď jediným člověkem, se kterým můžu opravdu mluvit.. (a ještě navíc mluvit se ženou). Téměř o všem. Že mě vyslechne, poradí mi.. a opravdu vnímá, co jí říkám. Dokáže mě podpořit nebo uklidnit, což mi dává hrozně moc. Měla jsem pocit hroznýho porozumění, takové vlídnosti, propojení dvou duší, přijetí.. hrozné duševní blízkosti. A odcházela jsem a bylo mi tak hezky.. jako bych si úplně vyčistila duši, ani tak ne myšlenky, jako spíš pocity a srdce.

Jako by to vlastně byla forma partnerství. Možná ale terapeut opravdu je v některých ohledech partnerem (případně rodičem.. a kýmkoli dalším, kým si ho přejeme mít). Věřím jí, hrozně.
A dneska pro mě byl (a je to snad poprvé.. jaká jsem egoistka) opravdu důležitý její názor, respektive začal být.. poslechnout si, co si o tom a onom myslí ona a co by mi k tomu chtěla říct.. vypovídat se je fajn, ale naslouchat ostatním (a jejim myšlenkám, postřehům, komentářům) je myslím důležitou součástí (pozdější sebe-)reflexe. Ale třeba to o něčem svědčí, je to známkou.. dalšího krůčku ve vývoji, třeba "vyspívám".. Já si prostě k některým věcem potřebuju dojít sama. A strašně nesnáším, když mi někdo vnucuje dobrý rady (to bohužel má potřebu dělat strašná spousta lidí v mém okruhu). Na málokoho dám.. ale když už, tak už. A názor mojí psycholožky je pro mě opravdu důležitý.

Tumblr

Vlastně nějak cítím, že má pravdu.


(Zítra píšu fyziku a češtinu. A ještě malou němčinu. A ještě jde do školy třídní, která tam jít neměla a dala nám strašnou spoustu výpisků a já mám asi tak půlku. Jestli to zítra dám, tak jsem fakt týpek. Trololol.Od návratu od psycholožky nedělám nic jinýho, než se učím, střídavě jedu lexikologii a šíření zvuku. Oujé. )

Haters Gonna Hate , Potatoes Gonna Potate | via Facebook

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama