a mohla by se nastěhovat do knihovny..

27. března 2014 v 22:28 | confused thoughtful |  asi jako deník
(systém hlásí) ZMATEK.

Trochu jsem se dnes zas zfetla práškem, protože se mi zase začínalo dělat blbě. Bylo to tak jako preventivně, ale nechtěla jsem si prodělat další bolestivé drama (někdy si říkám, jak máme v dnešní době všechno snazší, dáme si prášek a jsme "v pohodě")..
No a pak jsme měli matiku a dělalo mi strašnej problém se soustředit.. abych pravdu řekla, vůbec jsem nevnímala. Absolutně nevím, čeho se týkala dnešní hodina. Jenom jsem viděla, jak tam profesor stojí u tabule a něco říká, ale měla jsem hroznej útlum.. veškerou svoji zbylou (tělocvik!!!) energii jsem vynaložila na to, abych alespoň dokázala udržet otevřené oči a tvářit se, že ho poslouchám, i když jsem ho spíš jen slyšela (a možná ani to ne), někde zpovzdálí.. Hrózně se mi chtělo spát. Byla jsem fakt strašně unavená.

A potom.. Seeing h. ..
Nevím, pořád mě to tak uklidňuje.. vidět se.. a zároveň mi to dělá starosti.. o h., bojím se.. Vypadá ztrápeně a nevím, co bych měla udělat, aby to bylo jinak..

Jsem hrozně nervózní, když se vidíme, když cítím, že se na mě dívá.. bože..

asdfghjkl

A pořád přemýšlím o svých rozhodnutích.. o tom, jestli.. mohu.. nevíím...
Dneska o přestávce.. malá chvíle, jen spolu.. myslela jsem, že se zblázním.... Byť jsem si hned po matice udělala pytlíčkový kafíčko, stejně jsem byla pořád taková napůl v mrákotách..
A potom jen h., mluví na mě.. a ptá se mě.. jak se mám.. a já mám někde v podvědomí to, že jsme spolu, jenom spolu, chvíli spolu.., chci říct něco inteligentního, ale vůbec se mi nedaří vylovit ta správná slova, sakra, sakra.. A tak odpovídám, že nevím, vlastně jako téměř vždycky.. na jednu stranu je to hrozně milá otázka, na druhou pro mě samotnou bohužel příliš složitá na to, aby se dala pokaždé zodpovědět ve dvou větách.. Problém je, že to sama se sebou nemám úplně vyjasněný.. mám takovou kolísavou náladu, zrovna dneska jsem se cítila docela (dost) exaltovaně.. často jsem smutná a ještě častěji unavená (jinak - jsem někdy neunavená? A question worth considering..), spíš si musím ty chvíle, kdy je mi líp, nacítit, třeba jako tu přestávku po chvilkovém bytí s h., kdy jsem se sunula chodbou skákavým krokem na češtinu a zpívala si Ievan polkku (jsem divná.. já vim....) a chtělo se mi hopsat. V tu chvíli jsem se měla FAJN. Ale ve chvíli položení h. otázky.. Byla jsem docela zmatená. Já nevim. Jak se mam? (Jak bych se měla mít? Co bych měla odpovědět? Co cítím?) Pak jsem dodala, že docela unaveně.. na další otázku - z čeho unaveně - se mi hledala odpověď ještě hůře.. já nevím, z množství povinností, z přemýšlení, z lidí.. a prostě už jen z toho, že jsem permanentně unavenej člověk.. Nakopla bych se, když jsem se zeptala h. .. a slyšela, jak málo spí... pak kdo tady má nárok být unavený.. já naprosto ne....
Jasně, často, když jdu spát, myslím na to, jestli je ještě vzhůru a třeba si něco čte.. nebo poslouchá.. ale...
Mohla jsem odpovědět, že se mám celkem fajn, že se zrovna blíží euforickej výkyv.. nebo prostě něco v tom smyslu.. Ách jo, občas si připadám jako nemožnej idiot.. stydím se, stydím, byla jsem trochu v rozpacích.. že spolu mluvíme.. A ještě taková běžná konverzační otázka (ovšem míněná.. hlouběji.. for sure..) a já na ni ani nejsem schopná odpovědět..
A najednou mi bylo tak jako Prosím, obejměme se, hrozně něžná a hrozně náhlá touha po fyzickém kontaktu, tělesné blízkosti, toužila jsem se na chvilku přitulit a jenom tak spolu tohle sdílet.. těžce se to popisuje, zase jako by se mi změnila intenzita pocitů.. jako by se psychické podněty zároveň propojily s tělem, duše a prázdná náruč.. To už tady myslím dlouho nebylo.. Prostě jako kdyby jedno vyplývalo z druhého.. Na chvíli jsem opravdu zatoužila po té fyzické blízkosti a dlouhém pevném objetí.., - na základě psychické potřeby blízkosti..
(Ach jo, já jsem asi beznadějnej případ.. Nee, neřikej si to..)

Kori-Chell | via Tumblr

Na češtině jsem zase pocítila zanícenost pro jazyk, pro řád, pro vzdělávání.. a rozhodla se pracovat, zase jsem se pro to hrozně nadchla a ponořila se do toho a pilně popsala celej papír (o několik hodin později byl po několika týdnech nalezen sešit zahrabaný ve štosu učebnic, hurá sláva), usilovně si psala poznámky a snažila se mluvit věcně a nemotat pátý přes devátý (generátor náhodných slov) a mám pocit, že když už jsem promluvila, mělo to smysl a byly to "správné" odpovědi. Dokázala jsem doplnit konce vět (naše češtinářka s námi hraje takovou zvláštní hru) a tak. Ej!
Znova řekla, že mi neoznámkovala zkoušení z Máje (to mi taky připadá - pardon - debilní, zkoušet dva lidi zároveň... co z toho pak kdo má?) - a já byla asi jako: "Takže jste nás jako vyzkoušela a.. nic?" A češtinářka: "A nic."

No a pak spolužačka řekla, že ale "usilovala o to, aby si to napsala".
A já na to: "Já taky. Ve frontě na oběd." (Další se začala děsně smát tý frontě na oběd.)
A češtinářka: "Vokýnko je prázdný."
Říkala totiž už před tím něco o tom, že u ní máme prázdný vokýnka a že si to ještě rozmyslí nebo co.. což znamená, že se na ten test nikdo nevykašlal a nenechal si rovnou dát pětku s tím, že nějaký dílo nečet', ale prostě nebyl ve škole.
Fakt divnej rozhovor.. :-D
A pak začalo pohazování pojmy (a snaha je objasnit) a zařazování do systému.. mí spolužáci to jaksi úplně nedávali (generátor náhodných slov, again).. a češtinářka jim povídá: "Já nechápu, jak můžete rozumět fyzice a matematice.." (V překladu: Jak můžete vůbec chápat jiný předměty, když nerozumíte mateřskému jazyku.)
A já: "No.. taky jim nerozumíme..."

Odpoledne jsem byla ve dvou knihovnách, sakra, já už si po zítřku (TROLOLOL) fakt zakazuju tam chodit, než přečtu knížky, které jsem si půjčila.. stojí mi tady, ehe, takové trochu jako komíny knížek.., jeden po mojí pravé ruce hezky na stole.. Ale hrozně se na ně těším.. Snad na to i zbyde troška času.. Během víkendu.. musí.. musí.
Když tam vejdu.. prostě je tam úplně jiná atmosféra, jako by se zastavil čas, starosti pomalu někam odplouvaly.. a knížky mi nabízely úkryt, takové.. útočiště, místo bezpečí... Hrozně zvláštní. Hm. Proto se pořád vyvaluju na nějakých takových místech.
Myslím, že bych si klidně mohla sbalit baťoh a jít tam žít (to je strašná hyperbola, samozřejmě).. Ne, prostě třeba trávit dny v knihovně.. to se mi zdá fakt skvělé..

Přemýšlím o správných rozhodnutích. Může nebýt správné to, co cítíme jako správné?
Moc ráda bych se totiž s h. zítra potkala..

change it. | via Facebook
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama