Březen 2014

"vylejvám (se)".

31. března 2014 v 22:15 | confused thoughtful |  asi jako deník
Omlouvám se za vylévání srdce, někdy to potřebuju, potřebuju o některých věcech mluvit.. jako teď..

Když jsem s h., když mám možnost nějak s h. být.. cítím strašný duševní souznění, porozumění, blízkost.. nějaký spříznění.., mám pocit, že když jsme spolu, je to tak v pořádku, cítím to.. byť jsme spolu jenom tak jako "trochu".
Včera jsem nemohla spát, to se mi už opravdu dlouho nestalo.. ne, že bych to chtěla přikládat novu, prostě jsem pořád myslela na h. a ačkoli byla po víkendu hrozně neodpočinutá a chtěla se vyspat, přes půl hodiny jsem jen ležela a koukala do tmy a hlavou mi jely útržky.. věty, vzpomínky..
Btw se na mně dneska taky pořádně projevil ten dementní časovej posun.., spolu s únavou a stresem.. fakt jsem vyčerpaná, od rána mám hroznou křeč v zádech, takový jako ustrnulý svaly, ne, že by to bylo něco, s čím by se nedalo fungovat, jen je to nepříjemný, hrozně to bolí.. úplně mi zatuhla páteř přes noc. Dneska mě bolela hlava tak, jako snad ještě nikdy, nejsem na to náchylná.. jen, když jsem nemocná, a to pak musím mít horečku.. jenže tohle byla fakt skoro migréna, šlo to na vlny.. A co víc, večer už se mi udělalo z přemíry učení opravdu nedobře, začala jsem se skoro třást zimou, celej den jsem byla hrozně utlumená a vůbec, takový divný to je.. no, tak jsem se šla změřit a 34,4, žejo, říkám si, tak ještě jednou, no a 33,7.. podle lékařských úsudků už bych myslím měla být mrtvá (ne, to nemyslím vážně!! Jen soudím z obecných předpokladů o fyzických bytostech.).. u mě je teplota +- 35° běžná a "normální", takzvaně obvyklá, ale tohle.. už mi fakt bylo špatně. Šla jsem si ďobnout čokolády, zachumlala se do teplýho svetru, kterej jsem měla ještě přes svetřík.. dala si teplý ponožky, udělala dva zelený čaje, teď dopíjim ten druhej, už je to lepší. Ale potřebuju se vyspat.

"umělecká melancholie".. nebo něco na ten způsob.

30. března 2014 v 0:38 | confused thoughtful |  asi jako deník
Možná kdybych se nad to uměla povznést - zaklonit hlavu a bezstarostně se zasmát tomu, z čeho se tady vlastně stresuju.
A já bych chtěla. Jenže to neumím, bezstarostně se tomu zasmát. A co víc, nejděsivější je na tom možná to vědomí toho, že si s některýma věcma děláme tolik starostí proto, abychom (možná) zaplnili svoji prázdnotu.
Děsně se tady nervím s biologií a začínám propadat panice, mám jeden celej den a pondělní odpoledne k tomu, abych se naučila pět tělních soustav. V úterý píšem čtvrtletku. Jsem hroznej flákač a děsně mě to štve.. ne, že bych se nějak vzorně připravovala na hodiny - a pak to vypadá jako teď a hysterčím z toho, že se tolik stran za tak krátkou dobu prostě nemůžu naučit.

Už zase cítím, jak se ta moje pozitivnost sype.. Cítím se vyčerpaná.. a už jsem na to přišla: když jsem ve strsu, začne mi být psychicky špatně.
Bože, jak si někdy přeju popovídání si.. přitulení se.. jaký by bylo se přitulit, obejmout, nepustit?
Lovely.. do you just know how beautiful you are?
Cause your arms feel like coming home

po probuzení se rozhodni, jaký budeš mít den..

28. března 2014 v 23:09 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dospěla jsem k závěru, že za to, jak se nám bude den vyvíjet, si asi můžeme značnou měrou sami. Myslím, že je to už o vstávání. Když je někdo asi jako Ty vole, ježišmarjá, zatraceně - sakra - už tam zase musim - do hajzlu - no to zas bude..
(= já ve středy a čtvrtky), je celkem jasné, jak se mu budou pak budou jednotlivé události dne odvíjet. Že.
Takže, přestože jsem zase jednou v pátek vstávala v pět (ať žije nultá), asi jsem musela mít někde v sobě zakořeněný přesvědčení, že je to dobře, že to dělám pro sebe, že to bude fajn, že bude dneska dobrej den. Ne, že bych nebyla unavená.. vlastně si přijdu lehce nepoužitelná (a počkej si po víkendu, viď...) - ale myslí asi zmůžeme opravdu hodně.

Love/via Tumplr

Je fakt, že na nultý jsem si psala poznámky spíš proto, že jsem si pak připadala inteligentně.. protože mi přišly myšlenky češtinářky fakt chytrý a dobře formulovaný ("epizodní postavy nejsou nositelem epické složky", to bych v životě nevymyslela - tímhle způsobem). Zase na druhou stranu, snažím se teď být zticha a nemluvit zbytečně a neplácat blbosti (mí spolužáci vždycky vygenerujou deset náhodnejch slov, než se, náhodou, trefěj' do toho, který myslí profesorka) a radši si to trochu promyslet a pak něco říct - a většinou si teď přijdu docela chytře.. odpovídám správně a tak.

a mohla by se nastěhovat do knihovny..

27. března 2014 v 22:28 | confused thoughtful |  asi jako deník
(systém hlásí) ZMATEK.

Trochu jsem se dnes zas zfetla práškem, protože se mi zase začínalo dělat blbě. Bylo to tak jako preventivně, ale nechtěla jsem si prodělat další bolestivé drama (někdy si říkám, jak máme v dnešní době všechno snazší, dáme si prášek a jsme "v pohodě")..
No a pak jsme měli matiku a dělalo mi strašnej problém se soustředit.. abych pravdu řekla, vůbec jsem nevnímala. Absolutně nevím, čeho se týkala dnešní hodina. Jenom jsem viděla, jak tam profesor stojí u tabule a něco říká, ale měla jsem hroznej útlum.. veškerou svoji zbylou (tělocvik!!!) energii jsem vynaložila na to, abych alespoň dokázala udržet otevřené oči a tvářit se, že ho poslouchám, i když jsem ho spíš jen slyšela (a možná ani to ne), někde zpovzdálí.. Hrózně se mi chtělo spát. Byla jsem fakt strašně unavená.

A potom.. Seeing h. ..
Nevím, pořád mě to tak uklidňuje.. vidět se.. a zároveň mi to dělá starosti.. o h., bojím se.. Vypadá ztrápeně a nevím, co bych měla udělat, aby to bylo jinak..

ti laskaví.. (aneb - pomoc ve škole?)

26. března 2014 v 22:47 | confused thoughtful |  asi jako deník
Tak hned ze začátku musim říct, že mi vždycky přišlo divný brečet ve škole. Takový prostě.. nepřirozený. Alespoň proto, že já to nedokážu. I když bych někdy (možná?) třeba sebevíc chtěla. Prostě se dostatečně neuvolnim. No, takže si svou emoci hezky uchovám a potlačim a nechám někde v koutku duše označenou asi jako "vybrečet později".
Jedna spolužačka, se kterou se fakt nějak nemůžu vystát (teď už se alespoň nesnaží mi škodit.... snad).., no prostě máme spolu asi nějakej problém.., brečela dost často, když měla nějakou potyčku nebo co s klukem, se kterým chodila. Při hodinách. Úplně pohodě. Ale já zkrátka nemůžu.

Možná jsem se vždycky i bála říct si o pomoc. Cítila nejistotu z možnosti prosby u někoho z učitelů, přišlo mi to hloupý. Nechtěla jsem vypadat slabá.. a tak jsem se snažila působit tvrdě a silně. Hmmm. (Jiná vztahová rovina je s panem profesorem na biologii. Prostě mám pocit, že zná mou duši jako málokdo jiný.)

Ale kdo nezná menstruační křeče, vůbec asi nemůže pochopit, proč to tak hrozně řešim. To je vždycky hrozný.. prostě. Začne mě bolet břicho.. a dělá se mi slabo - a když přichází fáze, že už mě začínaj' bolet kolena a třást se mi ruce, je už na ibalgin pozdě (když si ho v tu chvíli vezmu, vím, že si mezitím budu muset projít alespoň hezkou půlhodinku v křeči, než vůbec trochu zabere). Jenže předtím je zase brzo.. a tak většinou čekám, co jako bude (no, a je akorát křeč, žejo.)
Cítila jsem dneska přicházející křeč.. a já už prostě nemůžu polykat prášky a sedět v lavici a tvářit se, jako že nic, vrtět se a vošívat a neustále přehazovat nohy, hlídat si výraz (no, to jsem já v kostce, furt si něco hlídám..) a čekat, než ten ibáč jako milostivě zabere..

(ne)spravedlivost v hodinách.

25. března 2014 v 22:25 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dneska jsem bojovala za spravedlnost.
Stručně řečeno, spolužák, kterej sedí vedle mě na češtinu, byl zkoušenej - a dostal za čtyři. A spolu s ním další dva spolužáci, teda - kamarádka (J.) a spolužák.. všichni řekli přibližně totéž, jen J. nemluvila moc souvisle, spíš útržky, co ji napadlo, ten spolužák to prakticky přečet' z učebnice a můj spolunačeštinusedící spolužák to nějak nezvlád' a hrozně se zamotal do Máje (chtěl říct, že v tý době Máj nebyl jako dílo pochopenej, a myslel, že vybočoval z obrozenecké literární tradice, ale řek', že nevykazoval znaky romantismu žejo..). No, všichni za tři, s výjímkou spolužáka sedícího vedle mě.
"Já si myslim," řekla jsem do toho divnýho skoroticha (a během tý mý jediný věty najednou všichni zmlkli a bylo hrozný ticho, fakt jsem ho dost ostře vnímala), ,,že to ale nebylo na čtyřku, pani profesorko." Ticho, hrobový ticho.
Oh. Někdo si dovolil nesouhlasit s verdiktem. Někdo se zastal toho spolužáka. K. to řekla češtinářce natvrdo. Hustý.
Podívala se na mě fakt dost divně, určitě to nečekala.. asi jako To myslí vážně?, vypadala trochu zaraženě, pak se na mě tak jako pousmála, ať si ty svý ideály nechám pro sebe, že jsem asi moc mladá (a naivní) nebo co, a zeptala se spolužáka, kolik mi platí za advokátní služby. Hmm.
Ale já jsem jí to musela říct. V tu chvíli to ze mě najednou vyjelo, nějak prostě samo. A po tý malý chvilce napjatýho ticha se přidali i ostatní spolužáci a začali jí vlastně vyčítat všechny známky, že si J. zasloužila dvojku (což je asi taky pravda).. a tak.
No.. abych pravdu řekla - nevím, proč jsem to v tu chvíli vlastně udělala. Vím, že ten spolužák má s češtinou (a zvlášť pak s češtinářkou) docela problém.. a tak, a tak. A hlavně až na to, že si to fakt docela připosral s tím Májem, nemluvil úplně od věci, myslim. A když prohlásila, že "za snahu dostatečně", musela jsem se ohradit. Přišlo mi to nefér.
Po celou dobu zkoušení mě tam ke všemu hrozně, hrozně, ale HROZNĚ (!!!!!).. štval spolužák, který byl z poslední lavice už kdysi dáávno přesazen do první, aby jako dával pozor. Ty jeho pitomý poznámky, bože, ty jeho kecy. Měl jediný štěstí, že neseděl přímo přede mnou, jinak bych už po něm zcela určitě něco hodila. Dělá si z češtinářky i (a nebo "a hlavně z"?) hodin češtiny srandu, vůbec to nebere vážně (on si dělá srandu ze všeho, ale tak blbou srandu, že to vlastně vůbec neni legrační a je to děsně dětinský a trapný, grr).. a cokoli řekne, naráží tím na češtinářku, používá její pojmy a konstrukce, ale jako výsměch, jsem si tím docela jistá, je to takovej divnej a fakt hodně nevkusnej sarkasmus, zmíní její výraz a hrozně přehnaně u toho artikuluje, gestikuluje, hraje.. bože, on je fakt divnej. (Nic proti divnejm lidem.)
Zkrátka jí tam z toho dělá hroznej tyjátr a ona ho nechá.. a co víc, já si myslim, že si ani nevšímá toho, že on to doopravdy nemyslí vážně, že jen hraje, protože ona to ani nevidí.. jasně, říká "správný" slova a její pojmy a tak. Ale s jakým úmyslem, sakra!!! Jako by to fakt vůbec neviděla.

to, co se nám děje (stačí se jen správně zeptat)..

24. března 2014 v 21:56 | confused thoughtful |  pocitování
Tak si pomalu docházím k tomu, že to, co se nám děje, jsou často vlastně jen odpovědi na naše otázky. Ovšem - musíme se správně ptát. A uvědomit si, na co jsme se vlastně ptali.
Někdy je to těžký. Ale připadá mi, že odpovědi jsou pak na dosah. Jako bychom se jich mohli dotknout.

Mám opravdu úžasnýho pana profesora na biologii. A pak člověk rád stráví dvě odpoledne nad studiem Rh faktoru a krevních skupin (a, uznávám, víc pro sebe než pro něj).. jeho hodiny mi dají do života víc než 60% (nechtěla jsem být krutá) z toho, co se ve škole učíme (geometrické posloupnosti, třeba). Je to taková psychologie, filosofie, sociologie, náboženství sto v jednom, propojování souvislostí, budování celku.. nauka o duši, světě, emocích (ježiš, "nauka" zní dost blbě). Moveó - pohybuji.
Často si do sešitu na začátku (nebo i v průběhu, to záleží) hodiny poznamenám jeho myšlenku, která mě zaujala / něčím oslovila / připadala mi hluboká. A to se stává prakticky každou hodinu, maximálně každou druhou. Takže třeba několik řádků o srdečním rytmu a pod tím poznámka o tom, že o tom, co v životě neseme, si bohužel nerozhodujeme sami.
Já nevim, na jeho hodiny se prostě těšim a připadá mi fakt důležitý, že s náma někdo o takových věcech mluví. Že s ním můžeme mluvit o práci s pocity, o psychických nemocích.. donekonečna rozebírat moudra z Harryho Pottera. Prostě to mám ráda.

No - a nedávno nám říkal, že to, co se nám v životě děje, je odpovědí na naše vnitřní otázky. To mi přišlo fakt dost dobrý..
Myslím, že odpověď prostě přijde.
Zvláštní je na tom to, když si třeba žádnou otázku nepoložíte.. a stejně se vám pak některé věci začnou vyjevovat. Hm. Jsem nějak spolkla zase moudrost, dneska.

Někdy.. přestávám mít strach. A nechávám věci plynout. Respektive - snažím se.
Uvědomuju si, že předjímáním a vlastními nejistotami se možná blokujeme víc, než bychom byli ochotni si připustit. Často se něčeho vzdáme na základě vlastního pocitu, přestaneme bojovat, bojíme se, nevíme, radši neděláme nic, protože co když je to fakt takhle. Věříme vlastním úsudkům a hrozně se tím ovlivňujeme (já si přijdu jak u maturity, ty vole.. autor byl ovlivněn následujícími faktory: jedna, dva, tři plus historickým kontextem své doby, nashledanou).. věci mohou kolikrát být úplně jinak. Ale nenecháme si ani prostor si to jen připustit.
A pak končíme prázdní a v zoufalé snaze najít pravdu si pořezáváme kůži pro trochu fyzického kontaktu, doufajíce v nalezení odpovědí - těch správných odpovědí.. na správné otázky. Ale možná se třeba celou dobu ptáme špatně. Z tohohle už jsem snad (naštěstí) vyrostla. Bylo to příliš.. dětinské. A v tu dobu jsem prostě neviděla jiné možnosti, východiska ze situací.. které jsem si možná jen sama napovídala.

Tákže jsem si řekla, buď trochu statečná. A rychle jsem zašla za h. s knížkou na půjčení (pro h.) .. beautiful, beautiful h. ..
A potom.. chvíli si povídat.. když za mnou přijde, hezky se na mě usměje.. a dívá se na mě tak, jak může jen h., jak taju.. pohledem, kterej miluju.. a dá mi takovou vnitřní jistotu.. tím, že je někým mojí duši tak strašně drahým.. Když spolu mluvíme o jiné knížce.. o které jsem h. chtěla říct a zjistila, že o ní ví, respektive ji zná.. a dokonce ji má.. No, tak to jsou chvíle, kdy se dotýká mojí duše a celou ji drží a pevně ji objímá a v tu chvíli vím, že bych mohla lítat (ať to zní jako blbá fráze, mně je to fuk), v tu chvíli jsme prostě jen spolu a je to, jako kdybych s h. byla večer, když jsem občas smutná a přemýšlím před spaním.. v tu chvíli vím, čí jsem, je to takové tiché setkání (prolnutí? hm, hmmm..) duší, nebo spíš, moje duše se tiskne k duši h. a říká, děkuju, mně se někdy hrozně stýská, děkuju.. a vlastně je to tak nějak hezký..

domo-eskimo.tumblr.com

A možná všichni hledáme blízkost, potřebujeme objetí,
potřebujeme, aby se naše duše dotkly, setkaly ve vzájemným porozumění, chvíli spolu setrvaly, alespoň po tu chvíli, kdy se setkaj naše pohledy..
Možná všichni chceme usínat vedle toho, koho máme rádi, rádi bychom mu připravili snídani,
přejeme si moct být s ním a držet ho za ruku a povídat si v chladných, deštivých večerech.. Možná je to přesně to, co hledáme všichni a co nás spojuje, to, co potřebujeme všichni bez jakýchkoli rozdílů..
A možná - možná je to tak v pořádku...

Alle Lust will ewigkeit | via Tumblr

projevy slabosti.

23. března 2014 v 22:35 | confused thoughtful |  pocitování
Někdy se cítím hrozně osamoceně, hrozně opuštěně. Jako takový malý zoufalý dítě, který se ztratilo.
A hledá domov a milující náruč, možná náruč, která by mu byla tím domovem.. tím, kde by nemuselo nic vysvětlovat a mohlo mlčet, když by bylo potřeba, místo mluvení si opravdu povídat. A být.

Z přetlaku jsem se hrozně rozbrečela. Spustila to vlastně malichernost, louže, který mi jaksi promočily tenisky dřív, než jsem vůbec došla k metru.. tak jsem se teda otočila a vrátila, ale rozjela jsem se v pláči naplno.
Jako by se protrhla vnitřní přehrada. Jakýpak hranice. Nemohla jsem přestat, plakala dlouho, s otevřenou pusou (no jo, tak prostě brečím.. když mám hysterický chvíle, hlasitě vzlykám.. slečna dělá drama i s vlastní zvukovou kulisou, hmm), nahlas.
Byl to pláč z hlubin duše, z velkýho smutku a zoufalství, byla to hrozně hluboká bolest.
Touha po objetí.
Já už nechci usínat sama. A sdílet svoje úspěchy a strasti sama se sebou.. a vůbec.

Untitled


dešťová melancholie.

22. března 2014 v 22:03 | confused thoughtful |  asi jako deník
Krásně prší.
Hrozně se mi stýská. Miluju h. jméno.. a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí. Nevím, co s tím mám dělat. Nevím, co mám dělat.
Jsem vyčerpaná a smutná, snažím se trochu zregenerovat.. Miluju déšť a knížky a čaj a těším se, až se přesně takhle schoulím na gauč pod malou deku.. a přiznávám, že občas myslím na to, jaký by bylo.. moct takhle být spolu. Moct se objímat. Přitulit. Moct si povídat.
Měla jsem docela dobře zvláštní večer/noc. Jen o tom teď nemůžu (no - nechci..) psát. Ne na blog.. ne teď.
Pomáhala jsem kamarádce s maturitní prací. Dom jsem se vrátila po jedné v noci komplikovanou noční dopravou a říkala si, jestli jsem fakt šílená. Probrečela jsem celou cestu.. a bylo mi to jedno.


♪ | via Tumblr

Zkusím teď psát "povídku". Třeba bude líp. Dneska mám parádní smutky, čekám, jestli se to zlepší. Ale déšť je moc příjemnej.

jsem malá mořská víla (s duší ztracenou)..

17. března 2014 v 22:37 | confused thoughtful |  asi jako deník
Vždycky mě přes den napadne mnoho hlubokých myšlenek (fajn, je jich několik, a možná jsou jen tak hluboký, jak chci, aby byly) - however, pak si hned hlubokej úvod shodím něčím jako "Takovej ten hustej pocit, když máte přes šatičky dlouhou mikinu s kapucí a cítíte se jako hoper" - mimochodem, tohle vlastně měla být úvodní věta.. ale pak jsem začala úvahami o hlubokých úvahách, protože, ehe, ehe, chmmm.... no, takže tak.

Missing my lovely h. ..

Goodnight Verona | via Tumblr

snaha něco napsat..

15. března 2014 v 23:59 | confused thoughtful |  asi jako deník
Někdy mám pocit, že vůbec nevím, co chci. A pak brečím. Protože se mi stýská.. je mi smutno, cítím nejistotu a zmatek. Člověk by si skoro řekl, že to jsou zdramatizovaná trápení malé holčičky.

Its time to move on | via Tumblr

Co na tom, že jsem spala do jedenácti.. příliš unavená na to, abych se vůbec pokusila probudit dřív (teda jo, v sedm.. to jsem šla na záchod a zdálo se mi o tom, že fetuju, šňupla jsem si marihuanu a pak celý sen hrozně řešila, jestli teda jsem, nebo nejsem sjetá, jestli mám zvětšené zorničky, jestli mě to může nějak psychicky poznamenta).. Když jsem se vzbudila, moc potěšeně jsem zjistila, že venku prší. Zvuk deště a vůně po dešti.. simply love it.
Najedla jsem se Granko hvězdiček.. A celý den prakticky "nic nedělala".

co potřebujeme (a nejunavenější)..

14. března 2014 v 22:08 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jsem po týdnu strášně unavená. Jako by nikdy neměl přijít víkend, nebo co..

Ráno jsem utrpěla šok (možná až příliš velký na to, kolik bylo hodin) - pořád jsem byla v pohodě.. s tím, že mám na rehabilitaci dorazit v půl osmý. Přišla jsem asi v sedm dvacet a zjistila, že.. Ha! Měla jsem tam být už v sedm! Tak jsem šla za na tu půl osmou za doktorkou (to bylo podle plánu) a potom tedy na parafín (to už úplně ne, ale tak.. vzali mě žejo, jen jsem si připadala jako idiot).. Normálně jsem tam usnula. Nějak jsem zapomněla, že si mám hlavu položit na stranu.. opřela jsem se čelem o ruce, hlasy mi přišly pořád tlumenější a za chvíli jsem byla tuhá.. bylo to několikaminutové snění, krátké, ale vím, že se mi snad i začalo něco zdát.. a usnula jsem takhle několikrát. Vstávala jako něčím praštěná po hlavě a taková oblbená.. a při fyzice mě zachránilo kafíčko z automatu..

Začala jsem číst Pohádky bratří Grimmů, jakože bilingvní vydání.. snažím se číst německy (stejně mi ten českej překlad připadá divnej), jako, že jsem hustá, přece nejsem nějaký vořezávátko, to zvládnu.. když teď berem' prééééteritum, že. Ještě jsem nepřečetla ani první stránku, ale čte se mi to docela dobře..

Docela jsem chvátala, abych byla ve škole tak, jak jsem potřebovala.. pravda, k velké přestávce v pátek upínám veškeré své naděje.. protože je to tak nějak prostě možnost malou chvilku vidět h., vyměnit si pohled (případně pozdrav) před víkendem.. něco, z čeho pak můžu dva dny žít..

o čem by nejspíš měl vědět váš terapeut.

13. března 2014 v 22:24 | confused thoughtful |  asi jako deník
Sedím v mikině a snažím se trošku zahřát, je mi hrozná zima. Za chvíli zapadnu do postele..

Favoriten | Tumblr
Jsem hrozně unavená.

V úterý jsme se z koncertu se Zuzkou vrátily pozdě a chvíli si ještě povídaly.. pak jsem vítězoslavně nalezla sešit na angličtinu a do půl druhý si ještě pročítala britský vzdělávací systém. Chmm, a pak šla spát. Čtyři hodiny, great.

A pak jsem včera kromě angličtiny psala ještě test z dějepisu, šla na sbor a večer na dramaťák. Měla jsem toho tak akorát a sice šla spát dřív, ale dneska si připadám unavenější než po tom krátkém spánku.. Divadelní lidi mě úplně dožrali. Nějak jsem prostě neměla náladu - na ně, na nic. (Vlastně teď nějak pořád nemám. Pozoruju každej tejden, jak se mi tam nechce.. hrůza.) Vracela jsem se před desátou, poslouchala Reginu, byla mi trochu zima a dost smutno.. dovolila jsem si cestou, na ulici, několik decentních slz. Už bych ten přetlak asi nemohla nést.

unavený den (a myšlenky)..

10. března 2014 v 22:06 | confused thoughtful |  asi jako deník
Někdy se cítím hrozně zmateně.. že vlastně ani nevím, co cítím.
Představte si takovouhle situaci: jdete ze školy. Vycházíte vchodovýma dveřma, máte na sobě jen svetřík, protože je teplo, a přes ruku si nesete kabátek, s sebou igelitku kvůli rehabilitaci (ručník), svítí sluníčko a je hezky, spěcháte na tramvaj, protože už tak vycházíte pozdě.. a proti vám jde váš drahý člověk.... proti mně h. .., kamarád (? někdy je to s ním fakt složitý) jednou řekl "tvá polobohyně".. no, tak nějak, tak nějak.. Vyměnění několika málo slov, vlastně jen rozloučení. Hrozně to na mě zapůsobilo, nevím.. vydrželo mi to na mysli celou cestu tramvají, dlouho jsem přemýšlela o způsobu, jakým jsme si těch několik slov řekly.. a tak.. Přemýšlela jsem o všech detailech té malé chvilky..

"Domov nedělají věci."

9. března 2014 v 21:35 | confused thoughtful |  asi jako deník
Mám hrozně melancholickou, je mi smutno.. cítím se tak posmutněle, najednou to na mě nějak dopadlo..
Myslím na h. a hrozně se mi stýská.. někdy bych se moc chtěla objímat, jen být spolu a objímat se.. moct si spolu povídat.. bože, chvilku být spolu.. Trošičku si spolu zatančit?
Možná jsou to jen takový naivní představy.. Třeba už jsem se zbláznila.. Ah.. my lovely darling..

mental | via Tumblr

"tyvole, Aleno.." (tyvole, pavouk.)

9. března 2014 v 0:18 | confused thoughtful |  asi jako deník
Tak mám víkend - a už bych mohla (měla) spát a zas nespim. Ale teď je to volba, jinak je to nutnost. Na příští týden toho naštěstí nemám tolik (vlastně jen asi čtyři testy a zásadní je pro mě jen angličtina a dějepis).. Tak jsem vzhůru - hrozně si užívám to, jak nic nemusím. Hrozně. Udělala jsem si zelenej čaj s mangem (ne, že by byl zelenej, ale je to fakt dobrý).. a přemýšlím, jestli se ještě pokusím trochu psát, dneska jsem získala uměleckou inspiraci. Když tak přemýšlím o těch nutnostech, třídní se nám včera pokoušela vysvětlit Lutherovo pojetí hříchu v závislosti na druhu morálky (jedné ze dvou). Upřímně řečeno mám pocit, že jsem to moc nepochopila. Ilustrovala to na příkladu s katem.. a jako příklad je to asi dobrý, ale stejně si myslím, že je málo co, k čemu by člověk byl vyloženě opravdu (do)nucenej. Mám pocit, že všechno je vlastně volba. Téměř všechno. Samozřejmě bych se i já mohla učit pětkrát míň a pořád bych to zvládala. Ale proč bych to dělala. Žejo. Vždyť já jsem ráda vytížená.

zničená studentka. (jaro je ve vzduchu..)

7. března 2014 v 22:30 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jsem naprosto vyčerpaná. Trpím syndromem věčně vyčerpaného studenta a jsem si toho vědoma, ale ani pololetí nebylo tak hrozné proti tomu, co je teď.. respektive, s posledním dnešním testem už pro příští týden snad jen v mírnější formě. Ale i tak. A tři testy za den už byly fakt moc.
Včera se mi podařilo se překofeinovat.. motala se mi hlava a bylo mi nějak divně. Moc moc kofeinu. Moc moc unavená.

Abych pravdu řekla, jediný, co teď chci, je postel. Hrozně se těším na to, že se po náročném týdnu (snad) konečně (trochu) vyspím. Pět až šest hodin mi prostě nějak nestačí, tenhle týden spíš pět.. učení do jedenácti v noci a tak. Trololol. Dopíjím zelený čaj, poslouchám uklidňující Greensleeves (na to jediné mám ještě sílu) a těším se, až se zakutám..

Ráno jsem se potkala s třídní, která teď byla docela dlouho nemocná. Byla nějaká milá, až moc milá.. a pochválila, že mi to sluší. Že prý mám "super" nový "brejle". Trošku mě překvapilo, že si všimla, i když už by v poslední době asi nemělo.. ale prostě mi to připadalo takový hezký. :) Byla příjemná, poděkovala mi za mail (doporučovala jsem jí film, kdyby měla dlouhou chvíli, a přála jí uzdravení).. a byla fajn do doby, než si šla zkontrolovat úkol a většina lidí ho neměla (se mnou včetně, ale mně chybělo jen o malinko víc než půlka). Do doby, než mi dala pětku. (Zasloužila bych si mračíka smajlíka!)
A za to, že na to prej všichni kašlem, si na to téma výpisků dáme ve středu rovnou test.
Stejně mám její dějepis ráda. Ví toho hoodně. Hlásím se k ní na seminář latiny, tak jsem zvědavá.. vážně doufám, že se nám otevře.. bude to s ní fakt hustý, ale těším se.
Jo a taky se mi rozpadla bota. Bačkůrka. Skvělý. Tak jsem chodila po škole v teniskách na tělák.. a když jsem potkala třídní (ještě před cestou do skříňky pro výměnu bot), říkala jsem si jen "Ať se mi nedívá na nohy, hlavně ať se mi nedívá na nohy". Naštěstí ji zaujaly ty brýle.

Po prvním testu - z češtiny (měla to být lexikologie, ale spíš mi to připadalo jako "jazyková inteligence".. překomponovat různá rčení, pak třeba vymyslet alespoň dvě, ve kterých je noha (slovo noha) - a tedy znát pár pojmů, asi jako je homonymie, metonymie (v tom se úplně vyžívám.. asi jako jediná.. áá.. jsem divná?) a tak..) a dvou popsaných stránkách literatury v sešitě jsem se zazvoněním vyletěla ze třídy jako blázen (co si o mně ta češtinářka asi myslí?) a řítila se po schodech.. moc jsem doufala, že se potkáme.. A.. ano.. Ani sakra nechápu vlastní výlevy, připadá mi, že moje psycholožka pro to má větší pochopení než já sama.. ale snad tohle je v pořádku. Myslím ta potřeba blízkosti, potřeba vidění se před víkendem..

Untitled

důvěra a pocit myšlenkové blízkosti.

6. března 2014 v 22:38 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jak jsem ráda, že mám psycholožku.. že za ní mohu chodit, povídat si s ní. Moc to potřebuju.
Dneska jsem k ní šla úplně klidná. Myšlenka na to, že si budu mít s kým popovídat, mi dala hrozně síly.
Rozhovor nám hezky plynul.. Ráda s ní mluvím. A dobře se ptá.. musím přemýšlet nad tím, co jí (a pak i - hlavně - sama sobě) odpovím.. A hllavně mě poslouchá. A připadá mi, že jsme mluvily o všem, o čem jsem potřebovala, i když jsem chvíli přemýšlela, co jí vlastně budu při svém současném zmatku říkat.. Podporuje mě a dává mi najevo pochopení. Je to pro mě tak důležitý. Myslím, že rozuměla všemu, co jsem se jí snažila vysvětlit. A hlavně mi to, o čem jsem mluvila, nějak zdůvodnila, vlastně mi tím ukázala, že nejsem.. divná nebo co.. že je to vlastně docela přirozený a že to tak má být.

{lonely}

jak jsem dostala do nosu..

4. března 2014 v 22:11 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jestli mě něco fakt fyzicky ničí, jsou to hodiny tělocviku. Ono ani nejde o nějaký kliky nebo přeskakování kolem lavičky. Jen jsem dneska dostala hroznou ránu míčem přímo do obličeje, hrály jsme basket (no, teda.. "hrály" - já jsem tam jen pobíhala od koše ke koši a čekala, jestli se někdo milostivě smiluje a nahraje mi.. a pak jsem si řekla, proč vlastně, takhle je to snad i lepší, a už mě to ani tak moc nemrzelo).. slečny u mě ve třídě jsou mírné a poněkud galantní. Málem mi shodily brýle. Viděla jsem už jen velkou šmouhu.. a cítila strašnou bolest na nose, míč se mi odrazil od hlavy a všichni si hrálY (neshoda podmětu s přísudkem je umělecký záměr), jako by mě nepotrefilo.. tak jsem křikla na tělocvikářku, jestli si můžu jít sednout, cítila jsem se jak válečnej invalida a bylo mi trapně, když mi začaly týct slzy bolestí. Ale kdyby se tohle nestalo poprvý. Nebylo to schválně, pár lidí se zeptalo jako "Dobrý?".. ale moc dobrý to teda nebylo.. sedla jsem si ke kamarádce, nechala slzy, ať si jedou po tvářích, třela si nos a modlila se v konec hodiny (a přišel záhy). Nakonec jsem si trochu odběhla na záchody, připlácla si na načervenalý nos mokrej toaleťák a byla ráda, že mám chvíli klid a ticho. Když jsem se vrátila, zeptala se tělocvikářka, jestli už je to dobrý.. no a pak jsem se statečně vrátila do boje (kdyby alespoň do hry) a pak už zazvonilo.
A prej "Neteče ti červená?".. :-D Můj život je tragikomedie.

ples. (radoost.)

2. března 2014 v 0:07 | confused thoughtful |  asi jako deník
Tak jsem se včera hecla, překonala a šla do školy na nultou. Dělá je češtinářka, ale upřímně, komu by se chtělo vstávat v pátek v pět.. občas mívám pocit, že se tohle trochu míjí účinkem, že to bude stejně v závěru kontraproduktivní a těch pár statečných jedinců, jež se připlouží do třídy s kafem v ruce, bude nad řečmi o charakteristice literárního díla usínat.. cítím se ale poslední dny tak podivně fresh (a zároveň mi to připadá tak nespravedlivé vůči lidem, kteří opravdu nemohou spát), že jsem se donutila vstát, přestože mě ještě čekal společensky náročný večer - ples. A jsem za to ráda. Byli jsme tam čtyři, ale pro ucelení myslím moc dobré shrnutí a opakování romantismu. (Během nulté a pak "klasické" češtiny jsem popsala asi šest stran v sešitě. A teď se to ještě naučit, žejo.)
Když už mluvím o češtině, ve čtvrtek jsme probírali přenášení slovního významu - metafora, metonymie, synekdocha.., připadá mi, že jsem tam jediná, komu to připadá tak zajímavé.., a češtinářka: "Tak.. a když máte třeba to spojení "vodotrysk noci".. v sextě se bere interpretace a desinterpretace textu.. a někoho napadlo.. no, co ho tak mohlo napadnout? Přemýšlejte.. Básník.. v noci.. co asi mohl dělat.." Chvíli jsem koukala a pak mi to došlo.. řikám tiše: "No pani profesorko.." A pak se spolužáci začali smát, i já.. bylo to v tu chvíli fakt vtipný. Zase se projevila nedospělost (některých).. ale ráda jsem se zasmála, podala to fakt vtipně. "Aha, tak se smějeme, ještě jsme na to nevyspěli.. počkáme do sexty," uzavřela češtinářka.