zmatenost pocitů.

21. února 2014 v 23:05 | confused thoughtful |  asi jako deník
Zdál se mi zvláštní sen.
Seděla jsem u psycholožky. A ona: "Tak jak bylo u psychiatričky?" Já jsem docela koukala, že je to hned její první otázka. Tak říkám: "A jak víte, že jsem za ní byla?" Odpověděla něco o tom, že na mě apelovala tak, že prostě čekala, že tam půjdu. Tak říkám: "No.. je moc milá. A empatická. Moc mi pomohlo, že jsem za ní šla." A ona mi řekla něco o tom, že to ví, že jsou přítelkyně. Hmm.
Myslím, že potřeba si s ní promluvit už se mi promítá i do spánku (sakra).

Mně se strašně stýská. Zatraceně už, zatraceně. Je tak hezký o h. slyšet - myslím jako vědět (alespoň trošku), jak se má, co dělá.. Jsem nějak vnitřně rozpolcená - mezi tím, co bych chtěla, mezi tím, co bych měla. Bože. A já vlastně ani nevím.
Moc bych si přála mít "druhou možnost" (máme to ale debilní sousloví, my lidi - a vím, že se říká "šance" a ne, nepoužiju to slovo, takže ano, vím, že to zní v závěru ještě debilněji - a ne, nehodlám na svém úsloví nic měnit, pch). Ale to bych asi nesměla občas psát maily.. a snažit se "udržet" něco do přítomnosti namísto pokusit se nějak o "novou" - sakra, já nevím, já nevím, nevím.
Patří do mého života a zaplňuje mi svojí přítomností každý den myšlenky. Stýská se mi, když se nevidíme. Hrozně. A stýská se mi, když se vidíme, často bývám smutná, je to jen takový míjení, kroužení, jako by se naše osy nemohly dotknout, zatraceně, pak jsem někdy fakt ztracená.

falling stars | via Tumblr


Jsem hrozně roztržená (snad si mohu dovolit použít tohle slovo) mezi vlastními pocity. Což je dost schíza. Nazvala bych se psychopatem (při vší úctě ke schizofrenii, nic ve zlém, myslím to teď konkrétně k sobě); pár lidí už mi řeklo, že jsem zvrhlá (samozřejmě o mé rozpolcenosti nic nevědí, ŽEJO. Jak by mohli?). Cítím v sobě smutek, stesky.. a beznaděj? A zároveň vlastně trochu.. radost, nadšení (pro spoustu knížek a filmů a čaj).

Můj plán pro tenhle víkend byl (je? Asi pořád je.) squatovat na gauči v obklopení knížek, několika časopisů, hezky s dekou (což je vlastně fialovej krátkej přehoz, ale to je irelevantní detail, že), čajem/kafíčkem/Carem u sebe, nějakými filmy.. a prostě nějak vypnout. Předvypnout před školou nebo dovypnout prázdniny, to záleží. Pokusit se upéct nějakou švédskou ňamku (Kristinčin blog). Hezky uvařit. Přemýšlela jsem, že bych mohla být vegan (to by samo o sobě mělo stát jako jedna věta, ale.. myšlenka pokračuje..) alespoň o víkendech, zatím. I když při mé spotřebě jogurtů, zvlášť teď, když nejsem krmená (HAHA) jídelnou a jsem příliš líná na to si dělat obědy a prostě docela špatně jim, no, asi to bude zajímavý. Ale myslím, že by to mohlo jít.
Oh, feeling just like buying a book (oh. Or more books).
A číst si a číst si a číst si a číst..

November. | via Tumblr

Někdy si prostě říkám.. jaký by bylo být chvíli s h., prostě jen třeba knížky a čaj a tak. Nebo klidně bez knížek. Myslím jako.. několik hodin (několik dní, haha, naivní), prostě si povídat.. A třeba jí připravit snídani. A upéct si brownies nebo cookies, nebo prakticky cokoli, anything you would want, my dearest..
A ležet vedle sebe.. och, jestli já si nepřeju moc.

http//:floral-scene.tumblr.com

Viděla jsem se dneska s tou vlastně "novou" kamarádkou ze třídy.. s tou, která vypadá, že má hodně načteno. Říkala, že teď čte Emmu od Jane Austenové v angličtině (impressive!). Dobře jsme si povídaly. Měla jsem takovej.. celkem přirozenej pocit - že si nemusím na nic hrát (a musím jinak? .. ???), že to po mně nějak nežádá. (Možná to po sobě občas žádáme sami. Hó.) Byly jsme na výstavě retro fotek (no jo, já mám ráda vintage styl a polaroidy.. a zvlášť pak fotky spících lidí - a chobotnice položená na prostěradlo byla, chuděrka, taky impressive) a pak si sedly na capuccino. A normálně venku se dalo do deště. Ale takovýho příjemnýho. Úplně mi k tomuhle únoru sedí. Jako bych mohla říct něco jako "Mě už snad opravdu nic nepřekvapí". Dřív bych byla asi jako "No tak buď teda teplejší začátek jara, nebo zima jakože zima a ať mrzne, sakra," ale už je mi to nějak jedno. Ne, že by mi tohle počasí takhle vlastně nevyhovovalo.

Jo - a potom jsem tady u domu potkala novýho souseda (teda to jsem zjistila záhy, že je asi novej, tady je totiž furt někdo novej mám pocit). Si odemykal a pak si mě všiml, že mu stojím za zády, tak mi podržel dveře. A pak šel pořád za mnou a já na něj u výtahu jako "Tak se mějte hezky" a on "No, já jdu pěšky.. já jdu do prvního." - a já "No, to já taky". A on "No, tak to jsme sousedi." Tak jsem se zeptala, jestli tu je teď nově, a on že asi měsíc.. A pak jsme došli do prvního a on mi podal ruku a představil se - a já řikam: "Já jsem Káťa". A on: "Já vim". (A já: WTF???? That awkard moment, when a neighbour of yours, you have never seen before knows your name.) Tak jsem byla trochu zaražená a pak jsme si popřáli hezkej víkend.
No, já si prostě myslim, že osobnost se nezapře. ^^ Asi jsem tady známá.
(A skromnost taky ne.)
Moc mi chybí h. .. a nevím, co s tím mám dělat. Možná to prostě jen přijmout - že mi chybí. A myslet na to, že se za chvíli uvidíme. ..

. | via Facebook

Já bych se prostě jen chtěla přitulit a moct si povídat a cítit tu vůni a dotyk té pokožky a tu blízkost.. Tak moc bych si to přála.
$€%<@&?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama