v ráji.. na chvilku.

1. února 2014 v 21:47 | confused thoughtful |  asi jako deník
Udělala jsem si dneska výlet do Luxoru. Bože, miluju to místo - tolik knížek a sešitů a propisek najednou! Opravdu jsem si to tam dnes moc užila. Zastavila jsem se prakticky hned u vchodu a kochala se vystavenými, nově vydanými knížkami. Tuhle bych si chtěla přečíst, poznamenávala jsem si v duchu. A tuhle taky. Nadchne mě spousta věcí - nahlédla jsem do vážně hezky vypadající knížky o kreslení, viděla jsem tam nějakou kaligrafii.. zalíbily se mi hezky udělané kuchařky a knížka o "jedlých dárcích" (ale ty peníze, žejo).
A to jsem ještě nedošla ke knížkám v angličtině.. tam jsem strávila asi nejvíc času. Pořád jsem si je tam prohlížela a nemohla se odtrhnout.. čerpala jsem inspiraci pro to, co bych si případně přála někdy dostat.. a pro to, čím bych si mohla o pár týdnů později dělat radosti. Objevila jsem třeba i Sophiinu volbu, Schindlerův seznam nebo Sofiin svět (SSS).. sice jsem velkým zastáncem čtení knížek v původním jazyce (no ale přečíst si cokoliv německy, uh.. já bych nepřečetla ani slabikář), no - ale anglicky.. mm. Vlastně jsem si tak trochu šla pro The Fault in our stars, ale byla jaksi.. vyprodaná. Tak jsem nakonec odešla s jinou knížkou, jejíž je John Green spoluautorem.. stejně jsem o ní už trochu přemýšlela před nějakou dobou.
A potom sešity.. zamrzelo mě, že už neprodávají ty s kytkama, ty mám fakt ráda (pořád se daj' sehnat na internetu).. zato jsem si ale do zásoby pořídila voňavý pera a mini zvýrazňovač a tužky (trpím jejich věčným nedostatkem a nevím, jak se to děje) a tak. No, moc mě takovýhle drobnosti těšej. A pak jsem došla k učebnicím a pořídila si pracovní sešit na češtinu (metoda šíření několika výtisků pracovních listů třídou mi připadá zbytečně složitá a jsem příliš líná si je pokaždé tisknout) a k tomu rovnou i učebnici (ať žije národní obrození, žejo).. nevím, asi jsem divná, ale moc ráda se jimi kochám. Učebnice! Nové učebnice. A pak ještě Čítanku, se kterou jsme pracovali před dvěma lety.. ale komu to vadí (mně ne). Navíc jsou v ní věci, které budeme asi (doufám.. snad. Určitě.) zase v dohledné době probírat, takže se bude moc hodit..
Odcházela jsem s docela velkou taškou.. a cítila se fakt spokojeně. Přemýšlela jsem, že to je možná ono, třeba tímhle se tak zásadně liším od svých vrstevníků - většina lidí v mým věku (alespoň v mojí třídě teda téměř všichni) řeší hadry, co na sebe. A já mám radost z knížek a propisek. A pak se divím, proč si nemůžeme porozumět..
Dokázala bych na takových místech strávit spoustu času, asi jako knihkupectví.. a papírnictví. Tak vlastně trávím svůj volný čas - a dokonce bych se snad nazvala profesionálním papíromilem. Kdybych za okupování obchůdků tohohle typu byla placená (nebo snad známkovaná), skoro bych si mohla nějakej pronajmout (případně se radovat z jedničky z češtiny). Haha.
Myslím, že můj ideální den by byl strávený někde v Luxoru s hromadou knížek okolo sebe (samozřejmě s těmi, které by mě něčím zaujaly a oslovily).. tak mě zabavíte na fakt hodně dlouho.


Vyprávěla mi kamarádka z ročníku o dva roky výš, jak naše češtinářka u nich ve třídě prohlásila, jestli výtvarnej obor vůbec má smysl, když se umění jako takovému ve volném čase prakticky nikdo z její třídy nevěnuje ("Ona si snad myslí, že po škole namalujem jeden obraz denně, nebo co!"). Ten den se mnou šla do mého oblíbeného papírnictví (jsem ráda, že tam se mnou byl někdo, kdo chápal mé nadšení pro fixky a bloky a mé vzdychání nad papíry).. klečela tam u papírů na kreslení, já byla v rauši ze sešitů a říkám: "Hele, a nechceš jí říct třeba 'Pani profesorko, svá páteční odpoledne trávím s kamarádkou tři hodiny zavřená v papírnictví'?"
Stejně jsem o ní chtěla psát. Seděla jsem u její skříňky a čekala, až se obuje a obleče (to byl ten pátek před tím papírnictvím), povídaly jsme si - a zazvonil jí mobil. Tak to vzala, zatvářila se významně, telefon dala nahlas, položila ho na podlahu kousek přede mě a začala si šněrovat boty. Jak byla skloněná, zároveň mohla i odpovídat. Paní se jí asi pět minut vyptávala na hypotéky ("Měla jste někdy tu a tu hypotéku?" "Ne." .. "A tuhle?" "Ne.").. a pak se jí zeptala na něco o pojištění a ta kamarádka jí říká: "No, to nevim, za mě tyhle věci platí škola." A paní úplně konsternovaná: "Prosim?" A ona: "No řikam, já ještě studuju.. za mě to platí škola." A paní: "Nashledanou." - a nic víc, a ještě, než zavěsila, jsem to už nevydržela a začala se hrozně smát, úplně ve mně vybuchnul záchvat (co to mám za termíny, "vybuchnul záchvat"), jak jsem seděla, tak jsem se svalila na záda a nemohla vůbec přestat, hahaha. No, dostalo nás to. Ale asi ne tak jako my jí.

Díky téhle kamarádce jsem si docela něco uvědomila, myslím.. mluvily jsme o rodičích a o depresi. A vlastně jako by mi až teď došlo, jak táta vůbec mohl. Jak mohl odejít od mámy - hodný, nemocný mámy.. jakýkoliv s ní mám problém a přesto, že je to náročné, tohle prostě nebylo fér. Proč s ní o problémech nemluvil, nesnažil se to nějak řešit. Vykašlat se na člověka v době, kdy vás potřebuje, prostě proto, že už vás to s ním nebaví/začnou s ním být "problémy".. to prostě není hrdinství. To je zbabělost. Je mi z toho hrozně divně. Ani jednomu jsem asi neodpustila. A ne, že bych byla na něčí "straně". Jsem nestranná. Jen se mi to zdá fakt, fakt hnusný. Neznám jeho důvody, nevím, co přesně se dělo.. možná to ani nechci vědět. Ale i tak.
Včera jsem s ním po docela dlouhý době mluvila; nedokážu sice být tak cool jako dát si telefon na reproduktor a povídat s ním a u toho dělat něco jinýho, ale seděla jsem si na zemi a chvíli jsme mluvili. Prý se k němu stěhuje přítelkyně. Nějak moc rychle, ne? chtělo se mi říct. Nakonec jsem to nějak "zaobalila". Podle mě až MOC rychle. Ale hlavně, ať je spokojenej. Jenom ať ode mě, proboha, nečeká, že s ní budu chtít být kamarádka. Nemám zapotřebí být svině.. ale jak si sakra může myslet, že s ní budu vycházet (chtít vycházet)? Já nevím. Jako bych si měla dokázat hrát na nějakou spokojenou rodinu nebo co. Vůbec mám pocit, že už pro mě tohle slovo dávno, dávno ztratilo význam.
Pamatuju si návštěvy na psychiatrii.. a ten strach, kterej jsem cítila. A tátův krevetovej salát. Všechno odděleně, nikdy naši dohromady. Ale to je zatraceně málo. Nikdy jsem asi neměla ten "rodinný" pocit. Jako bych ani nikdy nevěděla, co to je. Ne s nimi dvěma.
A pak proč tolik potřebuju své blízké lidi, lidi kolem sebe, kteří jsou pro mě důležití. A připadá mi trochu uhozené poslouchat o rodině od někoho, kdo ji opustil. Že rodina je základ. Hm. Jo? A jaký si asi udělá názor malá dcera - která má od dob, co pamatuje, pocit, že si musí kohokoli pozornost nějak "získat", zasloužit se o ni.. nějak si zasloužit lásku (rodičů - a NEJEN rodičů)? Že rodina vás podrží. A kdo mě chytí za ruku, až se budu bát, chtít přitulit, chtít být s h., povídat si.. chvíli konejšit od strachu, smutku, bolestí? Zabalit do deky a dostat velké objetí?
Vlastně se mi to teď všechno nějak míchá v hlavě.

A, the fuck, ani nevím, co vlastně cítím.

Dreamer | via Tumblr

Rozhodla jsem se se opravdu pořádně učit věci, které mě zajímají, baví nebo je prostě budu potřebovat. Tákže třeba čeština. Dneska jsem otevřela národní obrození.. tři učebnice literatury (a ještě ta jedna nová - slint -). Jen úvodem jsem se prokousávala asi půl hodiny. Dělám si poznámky, potřebuju se mít z čeho učit na test. Ráda bych si vylepšila známku (trojku nechci) a něco se naučila.. pokračování zítra. Asi jako fyzika, chemie a matika (ale jak jsem řekla.. v první řadě věci, které mě zajímají). Taky jsem si připravovala poznámky ke zkrácené verzi 1984. Když jsem zjistila, že to Orwell napsal v roce 48, byla jsem z toho krapet.. konsternovaná. To je fakt hustý.

Strašně se mi stýská po h., strašně..
Cítila jsem její vůni.. z knížky, kterou mi půjčila. A připadala si trochu jako feťák.. ale pořád jsem si k ní musela čichat.. Její parfém. A bylo to skoro, jako kdyby mě objímala.. i když to tak není a asi nebude. Ale stejně, stejně.. její vůně.. Damn, my God, I want to hug her..

Undisclosed Temptation


Moc bych si přála být chvíli s ní.. povídat si s ní.. obejmout ji.. Pustit si s ní Lanu..
Sakra, třeba propovídat celou noc.

Sleep

Někdy se cítím jako hroznej rebel.. třeba teď. Going to watch some good movies. A vůbec mě nezajímá, kolik je hodin. Tak půjdu spát v noci. Party hard. YOLO, swaggers! (Blé!)

Ach jo, bože, stýská se mi.. Někdy si jen připadám jako malá holčička.. hrozně mála. Možná pořád jsem.. někdy.. já nevím.. Někdy si moc přeju, abych se k h. mohla jen přitulit, alespoň trošku.. sedět vedle a moct se schoulit do klubíčka a přitulit se k ní.. Moc bych chtěla..

Heart On Cheek ♡

Moc mi chybí..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | Web | 22. února 2014 v 23:02 | Reagovat

holka... připomínáš mi mojí kamarádku, no, nebo, bývala to kamarádka, teď si tím nejsem jistá.
nebuď tak smutná. všude je tolik krásy a štěstí... a i když v depresích a smutku je určitá "temná" krása, nestojí to za to... nestojí.
promiň, nechci ti kecat do života, jen jsi mě zaujala.

a trochu věcně: luxor- nechodit tam s plnou peněženkou, jinak ani nedojedu domů :-D. nejlepší je to spojení hromady knížek a vychytávek.
a 1984 je podle mě knížka, která by se měla číst nahlas celýmu světu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama