sezení s psycholožkou.

9. února 2014 v 21:58 | confused thoughtful |  pocitování
Tak strašně se mi někdy, bože, stýská. Je víkend a já myslím jen na h. a na to, jak se má.. a co dělá.. a co čte a o čem přemýšlí a na to, jaký má hlas a.. A jsem úplně nepoužitelná, mám pocit, že celé dva dny nedělám nic jiného, než brečím (jestli můžu "započítat" velký noční výlev polštáři s Reginou v uších a dnešní dopolední pocit bezmocnosti), mým jediným velkým počinem za víkend byl těstovinový salát.. A pak se potkáme někde ve škole a mám pocit, že to nemůže být jiný, že se jen.. míjíme.. a říkám si, jak bychom se mohly dotknout.. Moc bych si přála, abych třeba byla trošku odvážnější a nebála se udělat to, co si přeju..

very true^


Připadám si taková.. zlomená.. a nevím, jestli jsem dostatečně silná.. Ale moje duše pláče pro tu její, touží po objetí.. Někdy mi připadá, že lidi, které milujeme, máme rádi prostě pro to, že je potřebujeme ve svém životě..
A říkám si, jaké by třeba bylo moct být spolu.. moct si povídat, o všem si promluvit.. a obejmout se.. ale asi jsem příliš naivní, naivní..
Nedokážu si ani představit, že jsme chvíli spolu, protože by se mi nejdřív zvýšila srdeční činnost na trojnásobek té běžné (a to je pro člověka s věčně nízkým tlakem obtížná situace), jako se mi to děje, když se potkáme někde na chodbě.. a začala bych si moc přát tu vůni a objetí a oči a vlasy a hlas a slova a to nejde.. nejde..

Untitled

Vlastně mám pocit, že jediný člověk, se kterým můžu mluvit o svých pocitech - a myšlenkách - otevřeně, je má psycholožka.. což je vlastně asi dobře - že mám alespoň někoho. A připadá mi, že mi opravdu rozumí.. a chápe i věci, které nevyslovím, nepojmenuju.. nebo ve mně alespoň vzbuzuje ten dojem, že mi rozumí (koneckonců, tohle už je asi úděl psychologů).. když u ní sedím, zase si říkám, jak ráda bych se tomuhle taky jednou věnovala, jak by mě naplňovalo být tady pro někoho přesně tak, jako je ona pro mě..
Mluvila jsem s ní opravdu otevřeně.. řekla věci přesně tak, jak je cítím.. a bylo moc úlevné dostat trochu podpory, slyšet chválu za některá rozhodnutí.. cítit porozumění z její strany. Naslouchá mi.
Jen mi někdy připadá vidět se jednou za měsíc jako hrozně malý prostor.

Přála bych si h. objímat..

Like i always do.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tajemná Temnota Tajemná Temnota | E-mail | Web | 12. února 2014 v 22:48 | Reagovat

Ach jo :( . Já tě chápu. Taky jsem ráda mluvila s psycholožkou taky se tvářila, že mě chápe a rozumí mi. I když jsem tam chodila s takovýma hovadinama jako že se bojím tmy a že mě šikanuje učitelka v tělocviku xD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama