jestli ti na tom člověku opravdu záleží.

22. února 2014 v 22:35 | confused thoughtful |  asi jako deník
Asi hodinu a tři čtvrtě jsem brečela. Začala.. a nemohla přestat. Cítila jsem v sobě jen hroznej přetlak smutku, křivdy.. Byl u toho táta (máma taky). Nějak jsem prostě povolila.. a plakala, nad věcma vyslovenýma (oddalování blízké kamarádky).. i těma nevyslovenýma, začala se vnitřně probírat myšlenkami a pocity.. snad to bylo i očistné. V každém případě to musí vyžadovat hodně síly, dívat se na někoho, jak dvě hodiny brečí.
Nad spolužáky, nad tím, jak si mezi nimi připadám zbytečná (jen jestli moc "neplýtvám" slovy.. asi jsem to špatně pojmenovala) - nedoceněná (a, bohužel, nejen mezi nimi), jaksi nepřijímaná a nepřijatá, osamocená, jiná. Já k nim prostě nepatřím.. cítím to. Někdy se pro to fakt trápí. Jako bych byla předurčená nikam nezapadat. Třeba to znamená trochu jinej (snad vyšší?) level, nechci se tím nějak povyšovat, jen myslím emočně a inteligenčně, koneckonců by to jen potvrzovalo výroky psycholožky i psychiatričky a mně blízkých lidí; jak by řekla má češtinářka, "poněkud složitější nastavení".
Nad Zuzkou, protože mi chybí, protože nevím, co vlastně chci a hlavně proto.. že jsem si uvědomila, jak ji (asi) dusím. I když nechci. Jak bych mohla. Žejo.
Táta mě pevně sevřel, nemohla jsem se nadechnout, dýchat, nic - zařvala jsem. "Jak by ti bylo, kdyby tě někdo takhle přimáčk'?" zeptal se mě, odpověděla jsem mu výkřikem, bylo to hrozný. "A co bys udělala?" Pryč, pryč, pryč, chtěla bych z toho pryč, bylo mi děsně. Sevřeně. Úzko. Bez nádechu. Doslova.

cant control my feeling


Strašně jsem brečela. Protože měl pravdu. Mívá ji často. Myslela jsem na h., přemýšlela jsem nad tím, co taťka říkal. Že jestli si myslíme, že milujeme, ale lidi třeba nereagují tak, jak po nich (vnitřně) žádáme, jak bychom to potřebovali, chtěli.. tak je to spíš vyžadování lásky (vycházející z dávání) než dávání samo. A já si myslela, jak dávám. Jak se snažím dát lidem, co můžu, abych jim ukázala, jak mi na nich záleží.. a v závěru jsem hrozně sama a smutná a potřebuju někoho, kdo by objímal a (u)konejšil. Že máme víc dávat, než žádat. Snažím se.. ale asi málo, dost málo. Připadám si jako hrozná kráva, že jsem si něco takového neuvědomila. Že vlastně jen pořád potřebuju a nemyslim na ni.. a na její potřeby, neuvědomuju si třeba potřeby druhých. Jsem to ale sobec.
Hodně jsem přemýšlela nad tím, že ji asi opravdu pořád někam tlačím. Ale já tak nechci.. Nevím proč. Prostě se teď jen musím zaměřit na sebe.. a nechat ji dýchat. Žádný maily. Něha v myšlenkách. Přemýšlela jsem, jestli, když se ve mně něco uvolní (smutek, bolest, spousta slz.. prostě když si něco uvědomím), uleví se třeba i jí. Nevím. Jako by mi došlo něco opravdu hodně zásadního. Je mi to moc líto. Asi jediné, co teď můžu udělat, je přestat myslet na sebe.. jako spíš na ni. Jestli to jí (a v závěru pak nám) pomůže, prostě to musím zvládnout. Jestli ji mam opravdu ráda.. nebudu jí psát kvůli svojí potřebě být s ní v kontaktu, přestanu se snažit, o cokoli snažit, přestanu tlačit a naléhat. Zatraceně, jsem fakt strašná.
Jen si uvědomit, že mám v sobě dost síly na to, abych to dokázala. Mám pocit, že ji vnitřně pořád nějak brzdím a blokuju. A to je mi hrozně líto, to nechci.

Mimochodem - mám ráda, jak taťka vaří. Jeho jídla nikdy nejsou nedobrý.. nevím, jak to dělá, prostě má fakt talent a do jídel nasype koření (ale takovým způsobem, že to nikdy není moc, vždycky akorát, takový chuťově vyvážený), čímž chuť ještě vyzdvihne.. no a jeho dnešní těstoviny s cuketou a lilkem a rajčaty a cibulí, to byla fakt ňamka.
Bylo hrozně zvláštní pořád brečet a vidět, jak na mě rodiče oba koukaj' a nemoct s tim pláčem vůbec nic dělat. Ale možná je dobře, že to šlo ven.

Nedokážu si představit jít zase do školy. Ale vůbec, ani trošku. Hrozně se mi tam nechce. Netěším se, hlavně na lidi - ale proč se blokovat dopředu. Jen vím, že mě zítra čeká hodně práce (čeština, fyzika, chemie). Budu uklízet. Trochu mě mrzí, že mi dneska nevyšel večer, který jsem si plánovala, čtecí a s filmy.. tak snad zítra. Vlastně by mi nevadil ještě týden volna, byla bych fakt ráda. Ne, že bych byla nějaká výrazně odpočinutá. Jen uvolněnější po těch návalech stresu z testů. Budu se muset porvat s odrazem vlnění, který vůbec nechápu. Ale snad tomu přijdu na paprsek.
Ještě několik dní s knížkami a filmy by bylo moc fajn. Takhle si budu muset počkat na víkendy. Alespoň se budu mít na co těšit..

A zvláštní sny se stupňujou - dneska jsem měla modrý vlasy. Takový světlotmavě. A bylo mi v tom hrozně dobře, fakt jsem o to stála.. a šla jsem tak do školy. A sklízela komentáře ("Teda, ze zrzavý ti to chytlo takhle?" - mám světle hnědou barvu vlasů - a já: "No, ale to bylo schválně, ta modrá." Potkala jsem profesora na filozofii, který to nějak komentoval, a pak češtinářka a fyzikářka.. ta si trošku šťouchla). Ale bylo mi moc fajn. Tak jsem o tom dokonce začala přemýšlet, i když plán A byla zrzavá barva (ne, že by netrval). Jen jsem v tom snu trochu řešila, jestli se mi to pak ještě někdy vymeje a odroste a budu se moct vrátit ke světle hnědý.

Třeba když jsem si to nějak vnitřně pořešila (pokusila se o to).. sama, myslím.. tak se jí uleví. A všem okolo mně taky. Včetně mne, mne nejvíc.

(A těším se zas na volno, takže asi na nějakej víkend.. a návštěvu Luxoru a oblíbených papírnictví a antikvariátů. Jen bych se teď měla zas přeorientovat zpátky do školního tempa. Sakra, jak mně se nechce.)

Věřím, že věci budou tak, jak mají být.
I když je to teď hrozně těžký a stýská se mi.

quote | via Tumblr

Jo. A ještě táta říkal, že kdyby všichni lidi brečeli kvůli tomu, jak to je se světem, polovina by spáchala sebevraždu a druhá by šla do sebe, navzájem. Kam bych asi patřila já..
Ano, asi bych nechtěla, aby ostatní cítili všechno stejně. Asi to takhle prostě má být, byť je to někdy moc náročný.

very true^

You've got the power to let it go, let it go, let it go.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama