jako malej králíček.

23. února 2014 v 21:59 | confused thoughtful |  asi jako deník
Včera jsem byla tak uplakaná, že jsem vypadala fakt jako.. malej králíček. Takovej.. skoro až roztomilej. Se dvěma rýhama pod očima od pláče (nevím.. říká se tomu "slzný váčky"? Nebo už jsem zase mimo?), červenýma očima, jedním větším než druhým, slepenýma řasama a smutným výrazem. No.. překvapilo mě vlastní přirovnání sebe sama, abych pravdu řekla.

If it is meant to be.. tříštící se myšlenky.. Nevím, jestli se mi tříštěj myšlenky.. prostě to teď tak nějak jen hezky zní. Vlastně mě pořád jen fascinuje.. že za každým (no jo, obydleným) oknem se něco odehrává, děje se tam nějaký příběh, někdo žije svůj život.. myslím jako když jdu spát a vidím naproti do domu na svítící okna (to je třeba důvod, proč si nezatahuju žaluzie, i když si pak ráno stěžuju, že jsem se nevyspala.. asi to bude i nedostatkem tmy.. jenže.. svítící vokýnka prostě..), dívám se na ně a občas si počítám, kolik lidí ještě nespí, stejně jako já, a proč asi a co dělaj' a tak.
Říká se, že ve tři v noci nespí jen smutní.. (Ne, že bych ale chodila spát ve tři..)

Tak jo, myslím na h. .. a na ty něžné oči a pohledy, vlasy, strašně se těším, mocmoc.. a mám trochu strach.. bojím se.. nevím. Nevím, čeho.


Purity زكية | via Tumblr

Pořád občas myslím na objímání.. jaké by bylo obejmout se.. a pobýt spolu. Povídat si. Udělala bych všechno.. (The point is.. možná právě teď nedělat nic..) Kdybych mohla.. no, nevím..

Hodně se mě dotkl mail písecké (dřív?) blízké kamarádky. Teď to myslím v negativním smyslu. Myslím, že rozumím tomu, co mi chtěla říct.. ale tak.. natvrdo. Nejzvláštnější na tom je, že vím, že má částečně pravdu. Ale sakra, některé věci se přece nedaj' porovnávat. A nemůže stavět své bolesti nad moje - no.. může.. já vím, že se dějou hrozný věci a tak. Smutný věci. Jí - ale mně taky. A zkrátka moje bolest prostě holt asi, evidentně, očividně, zřejmě, nemůže být její bolestí, myslím jako ve smyslu.. že jí asi bolej' jiný věci. Stejně by asi nerozuměla. Jen si teď říkám.. rozuměla vůbec někdy? Byly jsme si opravdu tak blízké? Bylo to přátelství?
Vyznělo to jako že je.. konec (?). Já nevím. Ani nevím, co chci. Jsem teď jen.. zklamaná. Žijete v přesvědčení, že něco nějak je, a pak zjistíte.. že není. Nechci si tady zahrávat se slovy a používat výrazy asi jako "nůž do zad", ale tak nějak se vlastně cítím. Považovala jsem náš vztah za něco.. vyššího, a možná jsem.. ho cítila prostě jen tak, jak jsem ho chtěla cítit. A bylo to úplně jinak.
Já vím, že to se mnou není jednoduchý. Ale, sakra, to už mohla zjistit dávno. Měla jsem jen pocit, že při sobě stojíme. Byla jsem smutná, když byla smutná. Snažila jsem se být tady pro ni.
A holt asi když si kamarádka řeší psychiatrii, asi z toho už vyplývá, že není zrovna objektivně "v pořádku" (kdo ale jsme?). Ale tím, že mi napíše, že se vyvaluju v problémech, abych získala ještě větší temnotu nebo co.. to opravdu trošku přehnala. Základnímu vyznění jsem asi porozuměla, ale bolí mě to.. jako by v ní něco vzkypělo. Já za to ale sakra nemůžu. Každá si prostě řešíme svoje. Snažím se řešit si to, jak nejlíp umím. Jen jsem měla za to.. že blízcí lidé při sobě dokáží stát taky ve zlém, hlavně ve zlém.. no. Tak jsem se možná zase spletla. (Ne, ne, ne. Vím, že ne. Vím to..)
Možná to takhle teď prostě mělo být.

Fajn.. jdu spát. A myslím na h. .. a na její oči.. na to, jestli už třeba leží, na její blízkost.. na její vůni.

Tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama