Únor 2014

něžný něžno..

26. února 2014 v 22:21 | confused thoughtful |  asi jako deník
Dnešek byl v některých ohledech vážně zajímavej.
Tak třeba jsem zjistila, že mám fakt dementní spolužáky (jako bych to už dávno nevěděla..) - chovaj' se fakt jako malý děti. Ale hrozně. Jsou tak.. infantilní. A myslej si, jak jsou vtipní, "HA HA". Připadá mi to spíš únavný; je pro mě náročný soustředit se na hodině, když se tam pořád někdo chichotá a pošťuchuje.. a kdyby jen angličtina (ale o to víc mě to štve, že I tam). Na "sockách" je s nima úplně k nevydržení. Na chemii už se naštěstí trošku zklidnili, tam to fakt přeháněli nad míru. Ale vlastně všude..

Ale hlavně.. h., (moje) krásná h. .. Potkala jsem se s h. o velké přestávce.. šla jsem směrem jaksi od záchodů, posmutnělá, ale spíš unavená, zamyšlená.. a naproti mně - h. And h. said, že vypadám nějak nešťastně.. Bylo tak moc milý, tak moc hezký se potkat. Chvilku spolu být na chodbě a povídat si.. úplně jsem tála.. melting Kate.. Bylo mi hrozně hezky. Prostě jen moct spolu chvíli jít chodbou a chvíli spolu mluvit.. tak neuspěchaně, příjemně.. ách.

everyone vs him

s něhou. a úsměvem..

25. února 2014 v 21:48 | confused thoughtful |  asi jako deník
Prostě mi h. dokáže tak moc prozářit den.. hrozně mě potěšilo vidět ji tak radostnou a rozzářenou.. Měla ve tváři ten výraz, pro který se asi pořád dokola zamilovávám (nebo spíš - jsem toho schopná).. vyrovnanost, optimismus.. a klid. Vypadala opravdu.. zrelaxovaně, odpočinutě. A tolik se smála.. byla jsem za to moc ráda.. lovely h. .. Je hrozně půvabná, chtěla bych jí to říct.. beautiful.. Smály se jí oči.. Má hrozně krásnou pleť, love it.. ale dneska zvlášť.. A.. ty překrásný vlasy.. byla jsem z nich úplně paf.

změť myšlenek (vnímání)..

24. února 2014 v 22:13 | confused thoughtful |  asi jako deník
Nevím, co přesně se děje. Jen jako bych si byla trochu jistější.. Snad i trochu živější. A pozor - dokonce se mi i docela chce napsat o svém školním dni.

A taky.. zdálo se mi o blízkém (nejbližším? Asi.. asi jo..) člověku h. - bylo to hrozně zvláštní. Takové.. vlídné, jako by mi.. odpustil.. a já jemu, tak nějak přátelsky jsme si popovídali, nebo já nevím, možná v tom snu byl dopis, nevím, nevím.. ale viděli jsme se.. a byla jsem taková vyklidněná a vyrovnaná, takzvaně "v pohodě".. A všechno bylo nějak v pořádku.. Že by se mi teď ve snech urovnávalo přesně to.. co je potřeba? (Co mám někde v podvědomí? .. viz modrý vlasy taky třeba, žejo.)

^•^

Takže můj den. Teda prostě.. dneska.
Normálně jsem ráno (po tom snu) vstávala úplně fresh (v pondělí. Po prázdninách!!!) - je to možný? Po takový době? (Jestli jsem někdy vstávala fresh. Hehe.) Jo a ještě jsem se vzbudila v noci, myslím, že to bylo hned po tom snu.. ten uf pocit asi jako "3.15, díky Bohu, ještě dvě hodiny, huráááá".. Neusnula jsem nad snídaní.. a v metru byla úplně vzhůru a vnímala jas a sytost barev, nechtělo se mi spát.

jako malej králíček.

23. února 2014 v 21:59 | confused thoughtful |  asi jako deník
Včera jsem byla tak uplakaná, že jsem vypadala fakt jako.. malej králíček. Takovej.. skoro až roztomilej. Se dvěma rýhama pod očima od pláče (nevím.. říká se tomu "slzný váčky"? Nebo už jsem zase mimo?), červenýma očima, jedním větším než druhým, slepenýma řasama a smutným výrazem. No.. překvapilo mě vlastní přirovnání sebe sama, abych pravdu řekla.

If it is meant to be.. tříštící se myšlenky.. Nevím, jestli se mi tříštěj myšlenky.. prostě to teď tak nějak jen hezky zní. Vlastně mě pořád jen fascinuje.. že za každým (no jo, obydleným) oknem se něco odehrává, děje se tam nějaký příběh, někdo žije svůj život.. myslím jako když jdu spát a vidím naproti do domu na svítící okna (to je třeba důvod, proč si nezatahuju žaluzie, i když si pak ráno stěžuju, že jsem se nevyspala.. asi to bude i nedostatkem tmy.. jenže.. svítící vokýnka prostě..), dívám se na ně a občas si počítám, kolik lidí ještě nespí, stejně jako já, a proč asi a co dělaj' a tak.
Říká se, že ve tři v noci nespí jen smutní.. (Ne, že bych ale chodila spát ve tři..)

Tak jo, myslím na h. .. a na ty něžné oči a pohledy, vlasy, strašně se těším, mocmoc.. a mám trochu strach.. bojím se.. nevím. Nevím, čeho.

jestli ti na tom člověku opravdu záleží.

22. února 2014 v 22:35 | confused thoughtful |  asi jako deník
Asi hodinu a tři čtvrtě jsem brečela. Začala.. a nemohla přestat. Cítila jsem v sobě jen hroznej přetlak smutku, křivdy.. Byl u toho táta (máma taky). Nějak jsem prostě povolila.. a plakala, nad věcma vyslovenýma (oddalování blízké kamarádky).. i těma nevyslovenýma, začala se vnitřně probírat myšlenkami a pocity.. snad to bylo i očistné. V každém případě to musí vyžadovat hodně síly, dívat se na někoho, jak dvě hodiny brečí.
Nad spolužáky, nad tím, jak si mezi nimi připadám zbytečná (jen jestli moc "neplýtvám" slovy.. asi jsem to špatně pojmenovala) - nedoceněná (a, bohužel, nejen mezi nimi), jaksi nepřijímaná a nepřijatá, osamocená, jiná. Já k nim prostě nepatřím.. cítím to. Někdy se pro to fakt trápí. Jako bych byla předurčená nikam nezapadat. Třeba to znamená trochu jinej (snad vyšší?) level, nechci se tím nějak povyšovat, jen myslím emočně a inteligenčně, koneckonců by to jen potvrzovalo výroky psycholožky i psychiatričky a mně blízkých lidí; jak by řekla má češtinářka, "poněkud složitější nastavení".
Nad Zuzkou, protože mi chybí, protože nevím, co vlastně chci a hlavně proto.. že jsem si uvědomila, jak ji (asi) dusím. I když nechci. Jak bych mohla. Žejo.
Táta mě pevně sevřel, nemohla jsem se nadechnout, dýchat, nic - zařvala jsem. "Jak by ti bylo, kdyby tě někdo takhle přimáčk'?" zeptal se mě, odpověděla jsem mu výkřikem, bylo to hrozný. "A co bys udělala?" Pryč, pryč, pryč, chtěla bych z toho pryč, bylo mi děsně. Sevřeně. Úzko. Bez nádechu. Doslova.

cant control my feeling

zmatenost pocitů.

21. února 2014 v 23:05 | confused thoughtful |  asi jako deník
Zdál se mi zvláštní sen.
Seděla jsem u psycholožky. A ona: "Tak jak bylo u psychiatričky?" Já jsem docela koukala, že je to hned její první otázka. Tak říkám: "A jak víte, že jsem za ní byla?" Odpověděla něco o tom, že na mě apelovala tak, že prostě čekala, že tam půjdu. Tak říkám: "No.. je moc milá. A empatická. Moc mi pomohlo, že jsem za ní šla." A ona mi řekla něco o tom, že to ví, že jsou přítelkyně. Hmm.
Myslím, že potřeba si s ní promluvit už se mi promítá i do spánku (sakra).

Mně se strašně stýská. Zatraceně už, zatraceně. Je tak hezký o h. slyšet - myslím jako vědět (alespoň trošku), jak se má, co dělá.. Jsem nějak vnitřně rozpolcená - mezi tím, co bych chtěla, mezi tím, co bych měla. Bože. A já vlastně ani nevím.
Moc bych si přála mít "druhou možnost" (máme to ale debilní sousloví, my lidi - a vím, že se říká "šance" a ne, nepoužiju to slovo, takže ano, vím, že to zní v závěru ještě debilněji - a ne, nehodlám na svém úsloví nic měnit, pch). Ale to bych asi nesměla občas psát maily.. a snažit se "udržet" něco do přítomnosti namísto pokusit se nějak o "novou" - sakra, já nevím, já nevím, nevím.
Patří do mého života a zaplňuje mi svojí přítomností každý den myšlenky. Stýská se mi, když se nevidíme. Hrozně. A stýská se mi, když se vidíme, často bývám smutná, je to jen takový míjení, kroužení, jako by se naše osy nemohly dotknout, zatraceně, pak jsem někdy fakt ztracená.

falling stars | via Tumblr

jistoty u terapeuta..

19. února 2014 v 21:54 | confused thoughtful |  úvahy
Vlastně je hrozně smutný, když zjistíte, že jediný, kdo vám naslouchá (a kdo vás poslouchá) je váš terapeut. Ale alespoň že vůbec tak. Znovu se utvrzuju v tom, jak moc potřebná tahle práce je.. někdo, kdo lidem naslouchá, nenápadně jim podsouvá otázky a když je k nim sune ve správný okamžik, třeba se mu lidi jejich pomocí i podaří někam nasměrovat..
Myslím si, že povolání terapeuta je v dnešní době nějak podceňováno, bagatelizováno.. nebo ne? Nebo je naopak "v módě" mít si za kým jít popovídat?

Musím říct, že jsem z psychiatrie byla docela vyděšená. A když se k tomu okolí staví asi jako "Myslíš si, že musíš skončit na psychiatrii? Že to musí dojít až tak daleko?" (Ještě v tom hnusným spojení, "skončit na".) Včetně matky. Asi se bála, já vim. Ale stejně.
Paní doktorka se mnou jednala neuvěřitelně vstřícně. Hrozně.. rovnocenně. Nebyla jsem nějaká malá holka, byla jsem v našem setkání partnerkou jí rovnou.. a fakt mě poslouchala. A reagovala myslím přesně tak, jak měla, pokládala mi správné otázky.. a dokázala mě v mnoha ohledech (fakt) uklidnit. Měly jsme čas. A nebyla jsem jen nějakej pacient - alespoň jsem se tak necítila.. prostě vnímala, co jí říkám. A snažila se mi pomoct.
A oslovovala mě celým jménem. To mi fakt zaimponovalo. Já totiž hrozně nesnášim zkratky. Pokud alespoň nějaké hezké tvary, ale.. no.
Oznámením "Těhotná jste nikdy nebyla, předpokládám," mě trochu vyvedla z rovnováhy. "Eh.. ne, to ne," povídám já, trochu zaraženě. Pak antikoncepce. "No, ani se nechystám.." "Jasný." Jasný. Vlastně mi hrozně pomáhá, když o některých věcech můžu mluvit bez předsudků, bez potřeby rejpnutí, bez rejpnutí. Nebo alespoň ukrytých pod rouškou profesionality. Ale já věřím, že ona je neměla. Moc dobře se mi s ní povídalo. Odcházela jsem.. o hodně lehčí. O hodně.

valentýn?

14. února 2014 v 23:13 | confused thoughtful |  asi jako deník
Tak já nevim. Občas mám pocit, že ty moje protichůdný pocity, který se ve mně ale odehrávaj' současně, se nedají definovat nějakými pojmy jako "maniodepresivita". To je spíš jako šílenství. Možná jsem se zbláznila.. Ten pocit, když se mi zdá, že se zároveň začnu hystericky smát a taky se mi zároveň s tím chce zalézt pod deku a dva dny jen spát.. Hmm?

Tak jo. Byla jsem s h. .. Byla.. chvilku, nějak.. ale byla.. byla. Sice jen na malou chviličku, ale.. na Valentýna - tak nějak.. "valentýnsky" (?). Pořád jsem přemýšlela, jestli bych ji dneska měla alespoň zkusit oslovit, byla jsem taková nejistá, hrozně jsem to v sobě jako (vopravdu) řešila.. ale nakonec jsem se odhodlala. A byly jsme spolu.. A bylo mi tak hezky, jenom spolu chvíli tak být.. A zase mě zaplavily ty pocity.., asi jako důvěra, bezpečí, pocit Téhle bytosti bych svěřila život. A ten hlas a oči a čelo a pleť a vlasy.. to, že jsme spolu malou chvíli mluvily.. bylo mi naprosto blaženě..
Možná je potřeba blízkosti prostě jen.. přirozená.
My lovely h. ..

Sice mi připadá, že se tenhle svátek možná trošku přeceňuje a přikládá se mu větší význam, než by se muselo.. ale na druhou stranu, pokud je to pro lidi, kteří se mají rádi, o příležitost víc k tomu, aby si spolu mohli dát dobrou večeři, pít si víno a popovídat si, pak je to asi fajn.. pokud to u nich není každodenní záležitostí.
Vlastně bych řekla, že je Valentýn možná den.. kdy by měli být lidé, kteří se mají rádi.. a (nebo) nějak jim na sobě záleží.. spolu.. alespoň malou chvilku.. Nevím..

ily

lepší.. chvíli..

13. února 2014 v 21:48 | confused thoughtful |  asi jako deník
Někdy mám pocit, že to třeba bude lepší. Je mi prostě jen hezky.. když jsme spolu, myslím alespoň chvilku, můžeme spolu chvilku sdílet bytí (zbláznila jsem se (už)?).. a tak nějak být.. a ten pocit, když cítím vůni h. ve třídě (a vím, že tam přede mnou byla).. A když kolem mě prochází a cítím jen tu vůni a mám pocit, že se zblázním.. Ach jo, někdy hrozně.. chci (a co?)..
A pak mi právě občas připadá, že je to vlastně hezký a měla bych si vážit těch chvil, kdy se nějak vidíme; čekám na ně a těším se na ně.. když si spolu malou chvíli povídáme - a oslovuje mě, často zdrobněle.., zbožňuju, jak si se mnou povídá.. bože, a nikdo mě neoslovuje tímhle zatraceně kouzelným způsobem.. love it, love it..

So True

zmatek..

12. února 2014 v 22:15 | confused thoughtful |  asi jako deník
Sice se bojím, že zítra nevstanu, protože mít trochu soudnosti, touhle dobou už se snažím usnout, ale potřebuju chvíli spát (a to jsem napsala spontánně, prosim.) psát.
Chtěla jsem mluvit o tom, jak je mi hezky, když se na sebe s h. díváme.. a dostanu třeba úsměv.. a chvíli si povídáme na chodbě, je mi pak moc dobře, prostě už jen pro ten pocit, že jsme chvilku spolu a.. dívá se na mě a mluví se mnou a tak..

A potom už cítím jen zmatek, připadám si někdy tak hrozně zmatená.. ničemu nerozumím. A z myšlenek na objetí se stávají myšlenky na blízkost, potřeba blízkosti.. potřeba slov a mlčení a dotyků a držení se za ruku. Pocit výjímečnosti pro h., alespoň na malou, malou chvilku.. Ach jo, já jsem asi naivní.
Možná jsem weird, když ani pořádně nevím, co vlastně cítím. Cítím se jen fakt zmateně.

hezčí den?

11. února 2014 v 22:22 | confused thoughtful |  asi jako deník
Úsměvy h., (mojí) krásné h. .. je opravdu půvabná.. Zbožňuju to.. když se (na mě) usmívá.. nejspíš ani neví, jak mi tím zvedá den (a zvyšuje tep srdce a prozařuje myšlenky a pocity).. A dneska jsem od h. dostala několik krásných úsměvů..
Pak se ani nemůžu soustředit - a přemýšlím jen o.. h., o blízkosti a vzdálenosti..

Oh darling

keep me..

10. února 2014 v 22:10 | confused thoughtful |  asi jako deník
Takže.
Hrozně mě oslovila písnička "Perfect Day" od Lou Reeda. Dnešní hudebka mi ji zase připomněla. Pořád mi zní v hlavě a pořád si ji musím zpívat.. Sice v ní vlastně zpívá o droze, ale.. Možná i proto mi to připadá tak hluboký. Vlastně je to hrozně dobrá metafora, takový skrytý kouzlo..

You just keep me hanging on, you just ke-ep me ha-anging on..

A stejně asi prvoplánově nikoho nenapadne, že tím fakt myslí drogu..

sezení s psycholožkou.

9. února 2014 v 21:58 | confused thoughtful |  pocitování
Tak strašně se mi někdy, bože, stýská. Je víkend a já myslím jen na h. a na to, jak se má.. a co dělá.. a co čte a o čem přemýšlí a na to, jaký má hlas a.. A jsem úplně nepoužitelná, mám pocit, že celé dva dny nedělám nic jiného, než brečím (jestli můžu "započítat" velký noční výlev polštáři s Reginou v uších a dnešní dopolední pocit bezmocnosti), mým jediným velkým počinem za víkend byl těstovinový salát.. A pak se potkáme někde ve škole a mám pocit, že to nemůže být jiný, že se jen.. míjíme.. a říkám si, jak bychom se mohly dotknout.. Moc bych si přála, abych třeba byla trošku odvážnější a nebála se udělat to, co si přeju..

very true^

potřeba porozumění.

6. února 2014 v 22:04 | confused thoughtful |  asi jako deník
Někdy si připadám jako taková ta už opravdu velká studentka. Myslím, že se to pozná třeba podle pozdních příchodů do hodin a toho, kdy to člověk přestane řešit (nemyslím jako kašlat na včasnou docházku, jen už nehrotí několikaminutové zpoždění). Podle opravdu nečekaných testů, které najednou píše v týdnu dva, dva dny po sobě, a jen se snaží alespoň něco si vybavit - a částečně se přesvědčuje o tom, že v hodinách opravdu něco pochytil a pamatuje si to, i když se nepřipraví na test předem (a čím to, že samé exaktní vědy?).. a tak.

Na dnešní hodině základů společenských věd se mi, upřímně řečeno, udělalo z feministických teorií špatně. Asi nejsem ve stavu, kdy by se mi opravdu mohl obrátit žaludek.. ale bylo mi fakt hrozně z toho, že je to vlastně pravda, že na těch teoriích něco je, že je to podobný způsob, jakým smýšlím i já.. Princip ženského a mužského soužití = ženské poskytování služeb mužům. V domácnosti.. a sexuálních. Ježiš, vždyť to je HROZNÝ! A co když to takhle fakt je. Prostě jako že žena je "nástroj". Loutka. Kus hadru. Prostitutka. Ježiš. Ježiš. A lidi ještě čtou tu strašnou šedou porno knihu...

pevně sevřít v náruči..

2. února 2014 v 22:02 | confused thoughtful |  asi jako deník
Nevím, proč mám pořád tak silnou potřebu objímání.. blízkosti, přitulení.. Myslím, že jsem taková věčně nedomazlená. Někdy bych se jen moc chtěla tulit a lísat.. přitisknout na chvíli k h., jenom tak sedět a choulit se u ní.. v její náruči.. Stulit se k ní do klubíčka a opřít se o ni.. na malou, na malou chvíli..
Jenom bych si přála, aby to šlo.. Myslím na to, jaký by bylo moct být někdy jen.. spolu.. dlouze se obejmout a propovídat noc.. myslím, že jsem příliš naivní..


v ráji.. na chvilku.

1. února 2014 v 21:47 | confused thoughtful |  asi jako deník
Udělala jsem si dneska výlet do Luxoru. Bože, miluju to místo - tolik knížek a sešitů a propisek najednou! Opravdu jsem si to tam dnes moc užila. Zastavila jsem se prakticky hned u vchodu a kochala se vystavenými, nově vydanými knížkami. Tuhle bych si chtěla přečíst, poznamenávala jsem si v duchu. A tuhle taky. Nadchne mě spousta věcí - nahlédla jsem do vážně hezky vypadající knížky o kreslení, viděla jsem tam nějakou kaligrafii.. zalíbily se mi hezky udělané kuchařky a knížka o "jedlých dárcích" (ale ty peníze, žejo).
A to jsem ještě nedošla ke knížkám v angličtině.. tam jsem strávila asi nejvíc času. Pořád jsem si je tam prohlížela a nemohla se odtrhnout.. čerpala jsem inspiraci pro to, co bych si případně přála někdy dostat.. a pro to, čím bych si mohla o pár týdnů později dělat radosti. Objevila jsem třeba i Sophiinu volbu, Schindlerův seznam nebo Sofiin svět (SSS).. sice jsem velkým zastáncem čtení knížek v původním jazyce (no ale přečíst si cokoliv německy, uh.. já bych nepřečetla ani slabikář), no - ale anglicky.. mm. Vlastně jsem si tak trochu šla pro The Fault in our stars, ale byla jaksi.. vyprodaná. Tak jsem nakonec odešla s jinou knížkou, jejíž je John Green spoluautorem.. stejně jsem o ní už trochu přemýšlela před nějakou dobou.
A potom sešity.. zamrzelo mě, že už neprodávají ty s kytkama, ty mám fakt ráda (pořád se daj' sehnat na internetu).. zato jsem si ale do zásoby pořídila voňavý pera a mini zvýrazňovač a tužky (trpím jejich věčným nedostatkem a nevím, jak se to děje) a tak. No, moc mě takovýhle drobnosti těšej. A pak jsem došla k učebnicím a pořídila si pracovní sešit na češtinu (metoda šíření několika výtisků pracovních listů třídou mi připadá zbytečně složitá a jsem příliš líná si je pokaždé tisknout) a k tomu rovnou i učebnici (ať žije národní obrození, žejo).. nevím, asi jsem divná, ale moc ráda se jimi kochám. Učebnice! Nové učebnice. A pak ještě Čítanku, se kterou jsme pracovali před dvěma lety.. ale komu to vadí (mně ne). Navíc jsou v ní věci, které budeme asi (doufám.. snad. Určitě.) zase v dohledné době probírat, takže se bude moc hodit..
Odcházela jsem s docela velkou taškou.. a cítila se fakt spokojeně. Přemýšlela jsem, že to je možná ono, třeba tímhle se tak zásadně liším od svých vrstevníků - většina lidí v mým věku (alespoň v mojí třídě teda téměř všichni) řeší hadry, co na sebe. A já mám radost z knížek a propisek. A pak se divím, proč si nemůžeme porozumět..
Dokázala bych na takových místech strávit spoustu času, asi jako knihkupectví.. a papírnictví. Tak vlastně trávím svůj volný čas - a dokonce bych se snad nazvala profesionálním papíromilem. Kdybych za okupování obchůdků tohohle typu byla placená (nebo snad známkovaná), skoro bych si mohla nějakej pronajmout (případně se radovat z jedničky z češtiny). Haha.
Myslím, že můj ideální den by byl strávený někde v Luxoru s hromadou knížek okolo sebe (samozřejmě s těmi, které by mě něčím zaujaly a oslovily).. tak mě zabavíte na fakt hodně dlouho.