vyklidněné dny..

30. ledna 2014 v 21:50 | confused thoughtful |  asi jako deník
Jako bych se nějak.. vyklidnila. Je tak náročné pořád něco někam tlačit.
Vůbec nevím, jak to ke mně přišlo.. najednou se cítím taková - klidnější. Moudřejší. Rozvážnější (haha). Přiipadá mi, jako bych si najednou uvědomila, že asi nemá význam snažit se některé věci ovlivnit. Že se prostě budou dít samy tak, jak se mají stát. Což se ale nevylučuje s tím, myslet na svá přání a (nebo) potřeby..

Taky jsem přestala tolik vzdorovat. Asi už mi došly síly. Bouřit se proti systému může být fajn.. ale musí to být efektivní. Tím chci říct, jako že už radši sedím na hodině češtiny tiše a jako hodná holčička si (jako jediná) píšu poznámky.

Přístup mojí třídy mě už asi nechává v klidu. protože použít slova jako že mě to štve (to už bych musela říct natvrdo "se.e"), mrzí nebo nepřestává překvapovat.. to by asi nevystihlo můj postoj vůči spolužákům. Už mě to ani nepřekvapuje, ani nemrzí, protože to u nich není nic neočekávaného.. a už nechci plýtvat energií rozčilováním se. I když je jim pořád nerozumím, celou dobu (a mám pocit, že čím dál víc) - stejně jako oni nechápou mě. A pak prý kolektiv. Hmmm.
Včerejší hodina dějepisu sestávala JEN z toho, že naše třídní odpovídala na jejich pitomé otázky.. na téma středověké zbraně, třeba. Vzdala jsem se pomyšlení na to, že se k tématu "Tudorovská Anglie" přiblížíme alespoň slovem, a raději jsem si pracovala na nadpisu (na příště). A oni ať se ptaj', žejo.


Díky návštěvě lékařky - fyzioterapeutky - jsem dnes přišla do školy až na třetí hodinu. Nakráčela jsem na tělocvik, v rukou omluvenku (i s razítkem!), - a ještě kafíčko, které jsem si předtím (netušíc, co mě čeká) zalila horkou vodou - v domnění, že jsem pro dnešní hodinu uvolněná.
A tělocvikářka: "Tak Kačko, asi se běž oblíknout, ne? To stihneš ještě.."
A já: "Ale.. ale.. fakt? Pani profesorko.." (Ach, já naivní.. doufala jsem, že mě třeba nechá necvičit).. "Ale vždyť je pololetí.. a.. uhm.. nemusim.. že ne.." (Bolej mě záda. Jsem unavená. A mám přece razítko.)
Na což mi odpověděla, že jestli si chci vybrat tu jednu pololetní omluvu dneska, pak nemá problém. Že prý dneska posilujem, žádná gymnastika, že to bych klidně mohla. Chytře mi to řekla.. šla jsem si pro tělák. Jen mám pocit, že ty posilovací cviky mi na moji (teď už lékařsky podloženou) skoliozu příliš nesedly. Ležela jsem natažená na břiše na karimatce, propínala kolena a vytahovala ruce podle vzoru vitální předcvičovatelky na plátně (spíš sebou zoufale, vyčerpaně plácala ve snaze držet se zpevněně) a připadalo mi, že vypustím duši dřív, než zazvoní.

A potom.. viděla jsem se s h., malou chvilku.. trošku jsme si povídaly.. a při rozloučení jsem h. objala.. a dostala jsem objetí nazpátek.. a pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.. Já v h. náruči, h. náruč, h. vůně.. objímání.. bože..
Připadá mi, jako by to v tu chvíli.. úplně vyplynulo.. ale zároveň jsem cítila takovou malou nejistotu, zaváhání (asi jako "mohu..?") a pocit, který se mi jen těžko popisuje.. Bylo to jako.. bezpečí, blízkost. A hlavně mi to připadalo hrozně.. přirozený. Tak jako že to tak prostě mělo být, přesně tam, v tu chvíli.. a tak, že se prostě asi máme objímat. Nevím..
tak nervózní.. přestože h. často objímám před spaním.. dlouze.. a taky si spolu před spaním občas (v mých myšlenkách) povídáme a..
Bylo mi v tu chvíli tak.. hezky. Tak přirozeně. Prostě jsem cítila, že to tak má být (ať už v jakémkoli smyslu).. A hezky i v těch chvílích potom.

hug | via Facebook

. | via Tumblr

.. Třeba na češtině jsem spolupracovala a něco dokázala na pracovním listě k pojmům personifikace a anafora.. nikdo jiný nějak nebyl schopen.

Pololetní výsledky mě nepřekvapily, tvrdě na tom pracuju docela mile překvapily.. čtyři trojky (fyzika! matika! hooray!) a jednička z tělocviku (předpokládám, že to bylo omylem, to muselo být omylem, chtěla - a měla - mi dát dvojku).. a jednička ze společenských věd, protože si ji prostě zasloužím, a z hudebky.. no, a oprávněné dvojky. Hurá hurá.
Na prodloužený víkend se docela těším.. na trochu odpočinku. I když mám hodně školní práce. Ale jsou to docela příjemné věci.. asi jako literatura a něco jako esej v němčině.. A filmy a knížky a spánek.
Sedla jsem si včera na zadek (a sedala opakovaně během čtení, nicméně včera dočetla a byla úplně podsazená) z Johna Greena.. je teď hodně oblíbený, ale tak hluboké myšlenky jako v Looking for Alaska.. to se mě opravdu dotklo a pořád jsem z nich taková omámená.

yeah. | via Tumblr

.. a.. dobře. Moc myslím na h., říkám si.. jaký by bylo moct být spolu, třeba jen chvíli spolu.. a povídat si a dlouze se obejmout a.. tak. A pak si říkám naivnínaivnínavní. Ale stejně.. přemýšlím o tom..
A někdy jsem hrozně zmatená.

Dreamer | via Tumblr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama