střípky

6. května 2014 v 21:30 | confused thoughtful |  poezie
na střípky rozbíjím obrazy

kráčím po nich, nevím kam
nechávám se jimi pořezat do nohou

nebo na nich možná zlehka tančím
to už vyjde skoro nastejno
zahaluju se do vůní
a ztrácím v pohledech

co je to bolest?

 

nejněžnější..

29. dubna 2014 v 22:03 | confused thoughtful |  pocitování
Tak trochu rozněžnělá, hodně něžná... lehká melancholie a hodně snů...
Blízkost, tak krásné a něžné oči a vůně milované bytosti (stojící jen kousek opodál) intenzivní tak, jako jsou tíha bolesti a krása oné nejbližší bytosti současně...
Málo kávy, potřeba dotýkání, taková až příliš přirozeně se jevící touha chytit za ruku.. a pak taky - porozumění, souznění.. a starost..
Stesk.. a naplněnost, něžné úsměvy.. křehkost a zranitelnost.. citlivost..

paranojikė.tumblr.com

útržky

28. dubna 2014 v 22:23 | confused thoughtful |  asi jako deník
- Árstidír včera byli naprosto úžasní! Nádherné, melancholicky teskné písně, úplně protkané severskou mystikou.. cítila jsem se v tu chvíli tak trochu na Islandu, hrozně jsem tam chtěla být, trochu jsem tam byla..
- Poprvé v životě jsem viděla naživo Islanďany (ne, že bych tedy někdy nějaké viděla - třeba naneživo). Zkrátka "WOW"... nezapomenutelné. Věřili byste, že někdo může mít blonďaté i obočí? Kromě světlých vlasů..
- Nečekala bych, že to někdy řeknu.. a fakt mě to překvapilo - ale. Jsou to fakt krásní muži. Takoví.. mužní, prostě. Takoví severští, ale citliví, jemní.. vnímající a prožívající. Krásné hlasy, úžasná hra na nástroje (z houslisty jsem nemohla.. sundal si boty a hrál bosky s nohama na takovým koberečku, fakt byl skvělej..) - a žádný namistrovaný pitomý hvězdičkovský pózy. Jako by něco takovýho měli zapotřebí, žejo. Nenucení, přirození, zábavní. Yes.
- Naprostý islandský souznění.. a poblouznění severem v první řadě. Nechápu, jak se mi mohlo podařit se dostat hned pod pódium (možná jsem vypadala jako taková ta šílená mladá fanynka, hehe.. HM) - i když, kdo umí, umí, žejo - ale mohla jsem si tančit a pořád všechny pozorovat a být okouzlená. Musím ale říct, že mě trochu znervózňovalo, když i muži pozorovali mě.. a to jakože ne nečasto. Bylo to.. zvláštní.
- Feeling like a big rocker. Košile, kterou jsem na sobě neměla už fakt dlouho.. dlouhý rukáv a barvy - a vůbec, proč ne, žejo. Před začátkem jsem si vypila colu, o "drinking pause" řešila velké mravní dilema - mám si dát alkohol, nebo ne? (Ono se to asi nezdá, ale já jsem v některých ohledech fakt hrozně slušná.) Ono nešlo úplně tak moc o to, jestli by mi to dali nebo nedali (no dobře.... šlo, hodně). Prostě ten.. pocit. I když jo, jsem srab, jakmile by mělo dojít na vytahování občanky, sbalila bych se a vlezla zpátky pod pódium... Na druhou stranu pochybuju, že by někoho přes to množství práce zajímal někdo mladistvý v trochu velký košili natolik, aby po něm chtěl průkaz totožnosti. Skončila jsem s nealkoholickým pivem (a brčkem v něm, pak jsem si tam sosala a usosávala) a připadala jsem si fakt drsná.
- Po koncertu jsem tam stála se svým jakože pivem a dopíjela.. a hele, Árstidír jdou mezi pozůstalé posluchače. Hezkyyy! Hned jsem si upalovala koupit cédéčko (miniverzi, protože jsem myslela, že jsem jaksi run out of money - jaké bylo dnes ráno ve školním bufetu mé překvapení, když jsem v peněžence našla ještě tři stovky - nebo co... ach jo, to by bylo právě jedno "klasické" CD.. no tak příště) a jako že si s nima teda jdu pokecat. Moje improvizovaná anglická konverzace je opravdu vtipná.. moc jsem nemohla mluvit - zčásti proto, že mluvím s Islanďanem (s pěti, he), zčásti proto, že poprvé v životě mluvím z členem hudebního útvaru, jehož hudba mne oslovuje, zčásti proto, že mluvím anglicky, a zčásti tak z principu, protože jim to fakt slušelo a byli hrozně milí a já hrozně mimo a tak. Takže konverzace s nimi byla asi jako

"Have you seen us before?"
"No.." .. (an awkard silence) ".. but it´s a great experience, you are just... great. It was amazing. I love your songs."

Všechny jsem poprosila o podpis.. a o fotku (hoho... mám z toho fakt radost) - někteří byli opravdu tuliví, bylo to takový roztomilý. :) Frontman je na fotce fakt přitulenej.. s tím jsem mluvila asi nejdýl. Bylo to legrační.
On jako: "I like your shirt!"
.. a já, trochu vokno a trochu jako zmatek, mu povidam: "I like it too!"
(Okolostojící lidi: "HAHA!")
On pak něco jako: "..would like to buy it.."
A já: "Yeah.. it´s colorful.. optimistic.. but I love that you all are black, it is just.. cool..."
(Trolol. Upřímně jsem začala pod vlivem takovýchhle trochu roztomilých a trochu - majinko - nezvládnutých rozhovorů přemýšlet o tom, jestli jsem si neměla vzít seminář anglické konverzace.)

A řekl mi, že he likes my style!!! Jsem přemýšlela, jestli mi něco takového někdy někdo vůbec řekl. Kompliment jako hrom.

A nechtějte znát moji příhodu s *plác* s frontmanem, já se za to červenam.

Byli hrozně skromní, vděční.. všichni mi děkovali, vyjádřili potěšení z toho, že jsem si je přišla poslechnout / je chválím / jsem si na ně počkala frontu za dalšími posluchači. :)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

- Zpráva od milovaného člověka.. v noci.. s něhou.. (NĚHA, NĚHA, NĚHA)
- Dneska jsem se po opravdu hódně dlouhé době cítila po vstání naprosto vyspale (ačkoli po necelých pěti hodinách). A ve škole neusínala.
- Konečně pořádná hodina dějepisu. Žádný referáty, žádný zkoušení, všechno to jen hrozně zdržuje a pak máme málo odborného výkladu.. a přitom třídní toho o historii tolik ví. Popsala jsem tři velký stránky a ještě nestíhala psát a byla fakt ráda, že jednou "něco děláme". Kdyby to tak jen bylo častěji.. Na dějepis nám s prominutím vlezla němčinářka (která si na začátku hodiny odemkla třídu, kde už učila její kolegyně, no vtipný) a sháněla se po penále, kterej někde nechala.. jo, bylo mi jí trochu líto, ona je pořád strašně zmatená.. ale dvakrát se na něj zeptala a třídní jako, že ho tam nemá, a podruhý už jí to řekla docela ostře a němčinářka odešla a my jsme nemohly jinak, ale úplně jsme s P. tiše vyprskly... byla to prostě komika té situace. (A co víc, po hodině tam přišla zas a pořád hledala penál. Musely jsme rychle pryč..)
 


pokusy o socializaci na rodinných slezinách...

27. dubna 2014 v 12:39 | confused thoughtful |  asi jako deník
Je to stále stejný scénář - strašně moc lidí; hluk, že pomalu neslyšíte ani člověka, s nímž si povídáte, sedícího vedle vás (natož pak své vlastní slovo). Pořád ty samé otázky (proč vlastně nejíš maso?) a témata (půjdeš na vysokou? Už víš, co bys chtěla studovat?). Rodinné sešlosti jsem vždycky hrozně nesnášela a pro nespolečenského člověka, jako jsem já, jsou jen nutností, kterou je potřeba v tichosti přetrpět...
Včera to ale vlastně bylo docela fajn.

Slavili jsme tetiny padesátiny.
Hrozně jsem se těšila na tetu - a její rodinu (ačkoli se v některých ohledech míjíme, mám je fakt ráda). Teta je pro mne hrozně důležitá.. Bylo nás tam čtrnáct (a dvě děti a jeden pes, ale nevím, jestli se to taky počítá)..
Po socializačním šoku, kdy naše čtyřčlenná delegace (já, táta, jeho přítelkyně a děda) napochodovala k tetě domu, a vítání, zdravení a volíbávání s každou novou tváří (až na ty děti, he), jsem měla pro mne nejobtížnější část slezin za sebou. Asi ze všeho nejvíc mi vždycky hrozně vadilo právě to pusinkování všech.. včera ale ne. A celá company byla taková milá a vstřícná. Sice jsou to lidi, které vidím jednou za rok právě na těch oslavách.. ale jsou fajn, tak proč ne, žejo.
Pak jsem šla přát tetě. A bylo pro mě moc důležitý jít za ní s taštičkou (a Murakamim v ní, hááá), kterou jsem jí koupila, a dát jí ty knížky - a vůbec být tam s ní a u ní a tak. Vypadala moc potěšeně, že jsem jí fakt udělala radost... to mě moc těší.
Pak jsem šla přát tátovi.. měla jsem takové lehce adventurous dopoledne - strávila jsem ho v Luxoru (nejdřív jsem mu ale šla do Alberta koupit kuchařku) právě vybíráním dárků pro taťku. Pak jsem šla ještě do Lidlu pro maliny a borůvky na Kladkakku (švédský čokoládový dort, který jsem chtěla upéct tetě k narozeninám - což asi nikdo nepochopil, že je přímo pro ni, ale dostalo se mi za něj velké chvály.. :-[ Tak to mě potěšilo! Na první pokus vysekat čokoládový dort s konzistencí přesně takovou, jaká má být, že.) Nakonec jsem tátovi koupila francouzskou kuchařku od Apetitu a kuchařku s pizzami.. a čokoládu s Irish whiskey a myslím, že fakt hezkou taštičku. Právě se mi vrátil z Kanárů, děsně mi chyběl a bylo pro mě důležitý už jen tak s ním chvíli být.. na dárky u tety jen nahlédl a tvářil se, že je rád.. večer mi ale psal a opravdu z nich měl velkou radost... že prej jestli mu z těch kuchařek uvařim:-)) Asi se dostávám do vývojové fáze, kdy dárky raději dávám, než dostávám... vidět to, že jste někomu udělali radost a svým dárkem ho potěšili je fakt moc hezký... Jasně, dostat knížku je krásný.. ale dát někomu Murakamiho??? Extáze..

curriculum vitae, aneb...

25. dubna 2014 v 23:01 | confused thoughtful |  pocitování
... někdy si prostě připadám hrozně opuštěná a pak je mi hrozně smutno. Dneska na mě zase dolehlo stýskání.. po dlouhé době. Chce se mi brečet, chtěla bych si přetáhnout deku přes hlavu a vybrečet se, celá celičká.. do nového dne, do nových nadějí, někam jinam.. celé odpoledne jsem úplně nepoužitelná, takovéhle stavy nemívám, ale teda když už, tak už - problém je, že jsem ve škole byla jen dva dny a z toho fakt k něčemu byly asi tak dvě hodiny (kdy jsem dneska jakž takž pochopila matiku a pak jsme na biologii řešili normalitu) - mám teď pocit úplný marnosti, ztráta času, nic se nikde neděje a výsledky mojí snahy žádný... a navíc nám teď dvě hodiny po sobě odpadá angličtina... ale tak to je teď žejo jedno. Prostě jsem odpoledne přišla úplně vycucnutá.. přitom to dneska celkem šlo, protože jsem seděla celý den s P. (J. je nemocná) a povídaly jsme si a nasmály jsme se spolu, po škole jsme si koupily v krabici pizzu a uspořádaly si venku pod stromem vedle školy slavnostní oběd pro dvě na oslavu toho, že jsme přežily pátek...

Cítím strašnou prázdnotu, takovou tísnivou, smutnou, bolavou. Potřebovala bych nějakej ventil, hrozně se mi chce psát, v hlavě mi jezdí desítky různých útržků, začátků a spojení potenciálních nových básní, zároveň ale cítím úplně tvůrčí prázdno.. vím, že i kdybych se o něco pokusila, stejně by to dávalo smysl leda tak mně (a to ještě kdoví jestli).. asi prožívám nějakou uměleckou krizi nebo co..

Untitled | via Tumblr

Byla jsem odpoledne úplně hotová.. nasosala jsem se kafíčka a nalila se mnoha skleničkami Ice tea, účinek naprosto žádnej.. začínám ho cítit až teď. To zas bude noc. Možná ani nemá cenu pokoušet se jít spát, docela jsem se na to těšila, taky na klidnej páteční večer.. spolu s knížkou.. ale nemohla jsem si ani číst, to už je fakt špatný..

Ono nejde o to se "rozptýlit" - nějakou uměleckou cestou (ať už čtením, nebo psaním, na tom celkem nesejde) - i když se o to teď nejspíš pokusím, protože mám fakt nějakej vnitřní přetlak.
To, co bych teď potřebovala, je naslouchání, objetí, blízkost...

terapeut session vol. "freshly 17 years old"

23. dubna 2014 v 22:41 | confused thoughtful |  asi jako deník
Rozhodla jsem si dnes udělat milý poslední volný den (napsala bych "hezký den", ale..). Kvůli přijímačkám jsme ještě včera a dnes měli volno.. což je koneckonců docela fajn; i tak mám osypky, když jen pomyslím na to, že už tam zítra musím zas a koho všeho tam potkám.., že už zas budu muset žít sociálně.
Včera jsem celé odpoledne strávila na výstavě Tima Burtona - moc na mě zapůsobila - a nakonec po několika hodinách prohlížení obrázků, črt a takových věcí strávila v budově ještě několik minut navíc kvůli nenadálé spršce. Prostě - člověk chodí pořád v sukních a když si jednou vezme něco s nohavicema, leje jako z konve a on si akorát namočí kalhotu. Šla jsem si pro oběd do Starbucks (byly čtyři... - když na to přijde, fakt se moc dobře nestravuju - dala jsem si Grande Caramel Macchiato, ňami) a pak se teda s kelímkem prošla ze Staromáku až na metro. Jinak ale velkej fláking.. A dlouho do noci jsem si četla (Zlato, já se od toho prostě nemůžu odtrhnout) - stejný je i dnešní plán (chacha, mluvil tady někdo o tom, že půjde spát brzo? Cha!).
Dneska jsem teda dopoledne strávila přípravami do školy.. (Naštěstí jen jazyky.. ty mám ráda. Ale zítra u nás supluje matiku taková děsně.. vostrá matikářka. Huá. Huááá. Jestli... se mě zeptá, co je to vektor, tak to bude fakt blbý.) A pak se vrhla do pečení nádivky. Strčila jsem tam polníček a petrželku, do části trošku sýra, prostě tak co bylo zrovna po ruce :-D.. myslím, že výsledek není tak špatný. :) A pak do mého oblíbeného papírnictví! Koupila jsem si pár velkých sešitů (tři černé... jé. Mám s nimi své plány...), dva menší.. no a pak vyrazila za psycholožkou. Měla jsem to myslím naplánovaný úplně ťip-ťop.

Má v ordinaci psací stroj (což se mi hrozně líbí, moje psycholožka je tak trochu intelektuál... žádná komerce a notebook, hohó).. byla jsem tam dřív, teda jako v čekárně, tak jsem seděla a poslouchala, jak za dveřmi píše... bylo to takový uklidňující, ťuk ťuk ťuk. Občas přemýšlím, jestli zapisuje po odchodu pacienta jeho myšlenky a pocity, nebo v mezičase svoje vlastní, aby to jako dala. V každém případě mi po páté přišla otevřít.. A bylo prostě jen v pořádku být zase u ní.
Hned jsem to na ni vybalila Začala jsem mluvit o h. (jako tak často..) - a prostě jsem se jen usmívala a byla taková radostná a myslím, že na mně bylo vidět, jak moc mě potěšilo naše narozeninové setkání.., střetnutí duší a myslí.. připadala jsem si taková prozářená, že jako během vyprávění trochu sálám optimismus..
No, a sice jsme pak teda vůbec nemluvily o tom, co jsem chtěla a potřebovala pořešit (vztahovou krizi - viz já a ženy na Dillon - a vnitřní rozpor.. to, že mě občas úplně ovládá intenzita mých myšlenek a snad trošku nadějí), - myslím, že jsem působila dojmem, že mám teď všechno tak urovnaný, že snad v tomhle ohledu momentálně ani nemohu něco řešit - zato jsme si ale dlouze povídaly - trochu o tetě (řekla jsem, že bych jí chtěla upéct k narozeninám dort.. s čokoládou.. švédský.. tak jsme mluvily o vaření a pečení, he :-D).. a hodně o rodině.. vztazích s rodiči.. mámě.. dětství. Bylo to zvláštní, ale asi hodně důležité.. a věci ze sebe pořád postupně vyplývaly.. Vlastně je to opravdu zvláštní, ale psycholožka je první člověk, se kterým jsem někdy mluvila (uceleně) o svých vztazích k ženám. Bylo myslím vážně důležité o některých věcech mluvit, o všech, dát je do souvislostí.. a hlavně pojmenovat je a pokusit se je nějak uchopit.. byla chápavá. Líbilo se mi, jak se pořád ptá na ten dort.. jako kde jsem objevila recept a tak.. a když jsem jí řekla, že na blogu jedné blogerky, která píše recepty na švédské dezerty, a ona se zeptala, jestli už jsem nějaký zkoušela, a já že jako ne, že vždycky jen slintám.. :-D ...

http://www.lovequotesimg.com/quotes-images/i-get-the-biggest-smile-on-my-face-when-i-talk-about-you-788393.jpg

nezávislost, svoboda a euforičnost..

21. dubna 2014 v 23:26 | confused thoughtful |  asi jako deník
Uvědomila jsem si, jak moc ráda jezdím vlakem.
Necelý víkend jsem byla u kamarádky v Písku... a protože byl trochu vyprodanej autobus, alternativou pro cestu za ní mi zůstal právě vlak. A bylo to tak... osvobozující. Připadala jsem si hrozně dobrodružně, svobodně a nezávisle. Ono už samo nádraží má takovou svoji zvláštní atmosféru (tady cizinec, tady kufr, bacha, divoce pobíhající dítě, víte co...) - a k tomu ten pocit svobody, toho, že člověk někam jede - a ještě tak nějak "na vlastní pěst", musí najít nástupiště, pak si sednout do správného vlaku a pak zvládnout vystoupit na správné stanici... I když tamtudy (přes nádraží) každý den jezdíte do školy, nedokážete prostě tu atmosféru tak dobře nasát a "vcucnout", jako když jedete odtamtud. S kafíčkem v kelímku jsem se tedy v sobotu v půl osmé statečně vydala hledat vlak, který mi měl jet za čtvrt hodiny (po víkendovém vstávání ve tři čtvrtě na šest si asi umíte představit, jak utahaný student potácející se po ranním nádraží s kelímkem kafe třetí den prázdnin vypadá). Nakonec jsem vlezla do jednoho, který tam už čekal, připravený k odjezdu asi za deset minut, a jen doufala, že dojedu tam, kam mám... sice jsem z toho asi hodinu byla neklidná, ale nakonec se ukázalo, že jsem to zvládla.
Vidina dvou hodin ve vlaku byla strašně lákavá. Nejdřív jsem se jen kochala cestou - Praha v ranním bílém oparu mlhy, bylo to moc hezké.. město, Vltava.. Cestou dál pak všude zeleň, probouzející se den.. Ve vlaku se mnou jeli zajímaví lidé..
Nakonec jsem si vyndala svoji krásnou novou knížku v červeném :).. a začetla se.
S kamarádkou to byl hezký čas, nevídáme se moc často, takže pak dokážeme hodiny jen sedět.. a povídat.. asi jako v sobotu. Po obědě v indické restauraci (sýrové placky a tři barevné omáčky - Kač to, frajerka, přehnala s takovou fakt pálivou a pak dělala ksichty a nemohla to zapít ani dvěma mangovými džusy :-D..) jsme se uvelebily u Zuzky doma a do večera nevytáhly paty. Nutno ale podotknout (napsala jsem omylem "podat" - asi to mělo být něco mezi "podotknout" a "dodat", hahá!), že v Písku byly velikonoční trhy, takže jsme si prošly most, na němž byly rozestavěné stánky s různými rukodělnými výrobky, já jsem trošinku zashoppovala (Pražák, žejo).. no a bylo to fajn.
Vždycky se pak za to naše vyvalování trošku stydím, že jsme hrozně neakční a tak.. ale, koneckonců, měly jsme ty prázdniny, žejo.

"reminding" songs..

18. dubna 2014 v 22:31 | confused thoughtful |  asi jako deník
Možná v nás některý písničky prostě zůstávaj', někde hluboko - .. navždycky spojený s nějakým okamžikem.. a s někým..
U mě třeba s blízkou duší.. A ne, že by mi k ní ta písnička nepatřila už dlouho, ale až po včerejšku.. tak nějak.. no, prostě už tak nějak celistvě, úplně.. A při jejím poslouchání se nemůžu nepousmát.. zdvihá mi koutky úst, cítím něhu. :)
Některý písničky jsou vlastně až smutný.. pro to, jak jsou krásný - a některý jsou takový teskně krásný pro to, že v sobě obsahují něco smutného, něžného..

Myslím, že někdy je nám prostě hezky.. když si uvědomíme něco zásadního.. něco, co v nás pořád jen dozrávalo a čekalo k uvědomění (ne ale, že by to byla první chvíle.. jen prostě.. pořád je ten pocit takový hlubší.. snad samozřejmější..).. něco definitivního..

Možná prostě jen cítím... nevím.. to, že to bude tak, jak to má být.. cítím, že jsem si něco uvědomila a konečně se někam sunu.. nechci ubližovat milovanýmu člověku..
Bylo by hezký být spolu třeba večer a, nevim, třeba si spolu číst..
A prostě.. spolu jen tak nějak vnitřně být.. jako to cítím teď...

patience | via Tumblr

Cítím strašnou něhu a strašně hluboký vnitřní porozumění..

seventeen' baby (and just as it's meant to be).

17. dubna 2014 v 22:34 | confused thoughtful |  asi jako deník
Narozeniny jsou samy o sobě docela významným dnem. Je to vlastně takové tak trochu blessing, důvod k oslavě.. myslím, že toho, že kolem sebe máte lidi, které máte rádi, se kterými je vám dobře.. toho, že s nimi můžete být.

No, tak mi teda dneska je sedmnáct. Je to.. zvláštní. Wau. Přijdu si najednou nějaká velká..
Asi se čeká, že se hned v den narozenin začnete cítit prostě trochu.. jinak. A musím říct, že u mě to fakt docela platí. Od rána si přijdu prostě.. starší. (Paradox je, že jsem born až odpoledne, ale to nevadí.. haha:)).
Nechci se teda jako nějak přechválit, jo, ale mám pocit.. že jsem za poslední dobu tak nějak trochu.. zdospělela, vyspěla.. (vlastně je to otázka několika posledních dnů). V myšlenkách, v názorech, v postojích, v pocitech. Těžko říct. Možná to k tomu patří - k tomu, že vyspíváme. Přijímat věci tak, jak jsou, a prostě přestat proti některým daným věcem bojovat a vzpírat se jim. Ne vzdát se všech nadějí, snů, jen si říct "Dobrá, je to takhle, to ale přece nutně neznamená, že to nemůže být i hezké.."

Pro mě bylo nejdůležitější asi to, že jsem se viděla s milovaným, drahým člověkem... s mojí nejbližší bytostí.. A bylo to moc příjemné setkání, moc krásné dopoledne.. vlastně díky ní mám krásný narozeninový den. :) Bylo mi moc hezky.
Bylo to prostě jen.. přirozené, taková znovunalezená blízkost.. sdílení (..) porozumění.. naslouchání.. povídání.. Myslím, že se nám spolu opravdu hezky bylo..

Johanna Wahlberg | via Tumblr

A to jsou prostě chvíle, kdy si zase plně uvědomuju, že v životě jsou opravdu nejdůležitější okamžiky.. úsměvy, smích, sdílení blízkosti.. objetí... To je to, pro co žijem.
Moc krásná blízkost s moc blízkým člověkem... zase jsem si uvědomila, jak moc mi tohle všechno chybělo. A jak strašně sobecky jsem se chovala..
Je prostě tak podstatnou součástí mýho života.. Dotýká se mojí duše, mého srdce.. a připadá mi, že rozumí mým myšlenkám a pocitům jako nikdo jiný. Můžeme si jen povídat a.. a je to tak hezký..
Vlastně mám pocit, že jsem narozeniny měla.. dopoledne a trochu odpoledne.. moc jsem si je užila, hlavně hned od rána..
A dostala jsem krásný dárek.. takový.. něžný.. od něžné bytosti něžný dárek :) I když pro mne bylo nejvíc už to, jenom spolu tak být..


Teď už cítím, že tak nějak doznívaj'.. docela dost lidí mi přálo.. člověku se celý den dostávaj' gratulace a už je z toho trošinku tired.. společensky telefonovat a tak - já si na to hrozně nepotrpím... :-D Ano, cítím, že už ta slavnostní nálada dneška pomalu odchází.. ale proč (z ní) necítít alespoň trošku radosti po celý rok?
Ale stejně - to, co mě potěšilo nejvíc.. - přání tak moc od srdce, tak vlídná.. něžná slova.. dlouhé pohledy s někým, koho mám tak hluboko v srdci.. - a moje největší splněné přání... to bylo naše setkání..

Odpoledne přišla máma z města, popřála mi.. dostala jsem dárky.. jsem si o ně trošku jako řekla :-[ Několik knížek (tři).. a Lush kosmetika.. jo a ještě květináč s hyacintem nebo co, já mám asi radši "řezaný" kytky do vázy (možná proto jsem dneska koupila květiny té bytosti - ano, je to h., ale možná už je opravdu načase začít používat jiné oslovení...), ale alespoň tady má co kvést.. Jo, je to fakt milý.. že mi máma chtěla udělat radost.. já vím, se mnou je to děsně těžký.. ale zase je hezký, když mi třeba svou pozornost dá alespoň takhle, vím, že se snaží, vím, že jsem drzá a chovám se občas hrozně.. ale taky to s ní není jednoduchý.
No, takže prostě tak.


just like those special days..

16. dubna 2014 v 23:10 | confused thoughtful |  asi jako deník
Měla jsem dneska takovej zvláštní, hrozně pocitovej sen.. s paní profesorkou na chemii. Vím přesně, proč se mi to zdálo.. a čeho se to asi dotýkalo, o čem bych teď měla přemýšlet.. bylo mi z toho ráno zkrátka zvláštně. Byla hrozně nešťastná, říkala, že mě má moc ráda.. vlastně plakala.. a tvářila se, že musí jít.. cítila jsem, že ji nechci pustit, ale zároveň jsem byla tak nějak vyrovnaná a v klidu..

Koupila jsem dneska bonbónky a už trošku slavila.. s učiteli.. kamarádkami.. - a spolužáky. Vlastně mi spousta učitelů (všichni, za kterými jsem zašla..) popřála, všichni se tvářili upřímně a bylo vidět, že to myslí vážně.. bylo to moc milý. A ještě mohli mít radost z Ferrero bonbónu. :)
Pan profesor na biologii.. fyzikářka.. a pak ta moje zlatá paní profesorka na chemii.. hrozně jsem s P. po fyzice řešila, jestli za ní teda jako mam jít před hodinou, nebo až po ní.. říkala jsem, že je divný jít za ní dopředu.. ale pak jsem šla... Až dlouho po tom našem chvilkovém dialogu jsem si uvědomila, že můj pocit z toho setkání je něčím vlastně hrozně podobný tomu snovému.. prostě psychicky, to, jak mi bylo, jak jsem se s ní cítila.. zvláštní... Fakt si myslím, že spolu máme hezký stav - (ale) třeba je to tím, že já ji mám prostě opravdu ráda.. a ona je taková hodná a férová a lidská.. takže to cítím na základě toho.. Šla jsem k ní do kabinetu a ona jako "Dobrý den, Kačenko, co potřebujete," a já: "No, já Vám nesu bonbón... já mám zítra narozeniny totiž..." a ona mi hned jako podala ruku a přála mi.. a řekla mi, že to není všechno o známkách, a že oni všichni ví, že jsem šikovná a talentovaná a tak.. to bylo hrozně, hrozně milý.. to mi vlastně už hrozně dlouho nikdo neřek' (kytkovský sklony, eh) - občas to asi všichni potřebujem slyšet.. tak já jako že děkuju žejo.. a pak řekla... že mi ještě dá pusinku (říkám, že je úžasná)... a políbila mě na obě tváře, čímž mě trochu uvedla do rozpaků a hrozně.. já nevim.. naněžnila a tak... ale připadalo mi to takový.. přirozený.. moc jsem nestihla zareagovat, možná jsem byla trochu moc v šoku.. tak jsem jí jenom pohladila po rukou, když se ke mně naklonila.. já ji fakt mam ráda.. :)
Říkala jsem si, takhle se obvykle zamilováváme - přesně takhle.. člověku, který je emočně vyprahlý.. a žízní po lásce.. se dostane troška něhy a pozornosti, které tolik potřebuje... Což se teda nestalo :).. ale je pro mě vážně důležitá.

Na angličtině mě překvapil spolužák, když mi obětoval k svačině sýrovou housku (to by člověk nečekal, spíš bych si řekla, že se na mě vykašle).. teda, až jako po hodině - asi bych to do něj neřekla. Ale fakt mi pomoh', měla jsem děsnej hlad.

A pak dějepis.. upřímně mě třídní fakt trochu nas.ala. Čekali byste, že třídní učitel stojí vždycky při vás, podporuje vás, ukazuje cestu a raduje se s vámi (HA - HA - HA).. je to asi zvláštní, ale já to tak mám s více učiteli, jenom ne se třídní. Nicméně jsem si řeka, že jí taky dám bonbón, tak jsem za ní šla po hodině a řekla jí, proč jí ho dávám.. a ona se zatvářila asi jako kdybych jí oznamovala, co jsem měla dneska k snídani, řekla "Aha, tak všechno nejlepší," vzala si bonbón a odkráčela. To je moje třídní.
Já vim, že pro nás taky dělá nějaký věci a tak.. Jen mi jde o princip.
Samozřejmě mě nemohou mít rádi všichni učitelé a ani bych to tak nechtěla.. jenom prostě, nevim, alespoň mohla projevit trošku zájem.
Jo a to nemluvim o tom, že mi dala test.

Po matice jsem šla ještě za matikářem.. tvářil se trochu překvapeně (myslím, že fakt byl - z toho, že mu vůbec něco nesu po tý pětce ze čtvrtletky, že na něj nejsem napíp.. ale proč bych byla, žejo.. on za to zas tak moc nemůže), ale podal mi ruku, zeptal se, kolikáté mám narozeniny, pak mi asi pětkrát poděkoval a pak mi řekl.. "To máte, Katko, sedmnáctého na Rudolfa, ne?" A já.. "No.. jo.." A on jako že dědeček byl Rudolf a bratr je Jiří čtyřiadvacátého a tak že si tyhle dny pamatuje.. A já: "No.. a ještě jsem dneska na Rudolfa psala test.. druhýho.. z dějepisu.. tak je to takový symbolický.." A on: "Haha, to jo.. no tak ještě jednou děkuju.."
No, vidíte, i matikáře jsem potěšila víc, než třídní. Achjo, s ní je to fakt děsně těžký. Příště jí nic nedám :-D

Mám zlatý kamarádky.. dostala jsem moc hezké dárečky, od P. hrníček (!!!), od J. náhrdelník.. fialový.. ručně mi ho ukorálkovala :) Od A. malinovou hořkou čokoládu.. no, a od J. a P. taky čokolády.. a hezky mi přály.. tak jsem je začala opusovávat.. :-D Nevím, komu to přišlo víc vtipný, jenom jsem nějak měla need to.

Vlastně je stejně na těch narozeninových dnech něco takového hrozně výjímečného.. A zvlášť, when being with the beloved person.. Looking forward....

✖️✖️

Kam dál